Věřím na Santu (2022)

Jedna paní se střetne jakože náhodně s jedním pánem, ten jí pozve domů, kde má (a asi s ním bydlí) nějakého teplého indického kamaráda. Kromě toho i kýčovitě ozdobený a přeplácaný byt. A kamarádka té jedné paní je nějaká nesympatická černá tlustá paní, která valí oči tak moc, že to vypadá, jako by jí měly každou chvilkou vypadnout. A dcera naší hlavní protagonistky stále opakuje, že chce aj foun. Otravné. Tak by mě zajímalo, kolik dal epl za sponzoring. Každopádně sečteno podtrženo, tragédie bez příběhu. Zato správně netflixová. Vánoční vata o ničem.

Typická netflixovina. Detinský príbeh zženštilého naivného právnika, ktorý sa má riadiť faktami, ale verí v rozprávkové bytosti. Vedľajšie postavy sú len komparzom plniacim kvóty politickej korektnosti a ich výstupy neobohacujú príbeh. Pri jednej z nich skôr nenápadne a podprahovo podporujú obraz o nich, ako o citlivých a vnímavých obetiach stereotypov. Proste sú to také kvetináče na javisku hlavného príbehu, ktoré sú pekne naaranžované pre vizuálnu harmóniu, no ich kvietky nekvitnú vlastnou vôňou, len prosia o slnečné svetlo súcitu a tým pádom zbytočne odrádzajú od podstaty príbehu. Pri netflixe sme si už však na tieto tendencie zvykli, že takúto "vatu" veľmi radi - aj keď nedisponuje pridanou hodnotou - ostentatívne implementujú do scenárov. Ono však ani samotný príbeh a všetko okolo nie je nijako výnimočné. Je to až nerealisticky preafektované a na minimálny počet zasmiatí - síce skôr z absurdnej trápnosti a zarážajúceho údivu - je to proste ďalší brak zo sériovo masovej netflixovskej produkcie.

Netradiční a svým způsobem zábavná zápletka kdy se dá dohromady Grinch s vánočním traumatem a fanatický uctívač Vánoc, který se rozhodl, že bude opravdu a vážně věřit, že Santa existuje. Občas padne vydařený vtípek, občas se mihne milý vánoční moment a občas se během filozofické disputace o smyslu víry (nejen té santovské) objeví zajímavá myšlenka. Jinak je to samozřejmě typická televizní vánočka se všemi obvyklými klady i zápory. Na jednu stranu pohodová atmosféra a spousta vánoční výzdoby, na druhou stranu až komicky působící snaha uspokojit položky politicky správně angažované tvorby tlustou dredatou černoškou a obětavým přátelským muslimem slavícím Vánoce.

Tak to byl pro mě těžko stravitelný kus vánočky. Asi byla s rozinkami. Američané už pro mě navždy zůstanou divným národem. Vadí mi mimo jiné i to, jak přetvářejí původní evropské pohádky v něco, z čeho hrozí člověku cukrovka, a jak udělali z původně severského ducha Vánoc reklamní figurku na Coca-Colu. A teď nám toho červeného tlusťocha tlačí zpátky a stádečko radostně hýká. Tolik k předmluvě. Snímek jako takový stál za......nestál za mnoho. Hlavní hrdinka nezapřela fakt, že patří k ženám, které rodily v pozdějším věku, a u hlavního hrdiny jsem po celou dobu čekal, kdy vytáhne sadu ostrých nástrojů, s jejichž využitím (a s využitím několika oběhových soustav) si zajistí dostatek rudé barvy na své vánoční dekorace. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale kdyby se tento člověk přede mnou zničehonic objevil, tak nejdřív střílím, a až pak se ptám. A příběh? Ten byl takový unylý. Já jsem těm dvěma nevěřil, že se dali dohromady, nevěřil jsem jim, že se rozešli, nevěřil jsem závěru a neuvěřil jsem ani v Santu. U mě tak vlastně film selhal ve všech bodech kromě jednoho. Znám totiž jednu pro mě nesmírně zajímavou a důležitou osobu, která by si jistě pochutnala na tom kakau. Nevím, jestli i s těmi bonusy, ale na kakau určitě. / Poučení: Pokud chceš žít ve Spojených státech, bez kartónu a lepící pásky se neobejdeš.

Oslava narození božího syna se v USA zvrhla na adoraci tlustého dědy Mráze (který se v každé kultuře jmenuje jinak), jehož mytologii znají i pobožné děti lépe než bibli. Takže tu máme týpka, kteří "věří" na Santu a reprezentace jeho víry spočívá v kýčovitě přezdobeném bytě. Film zjevně sponzoroval Apple jako hlavní investor, tak by mě zajímalo, jak ten týpek přesvědčil elfy, aby mu vyrobili dárek pro dětskou protagonistku. Orgie konzumu jsou ty jejich vánoce.