Věčné okamžiky Marie Larssonové (2008)

Osmasedmdesátiletý režisér odvedl práci hodnou starého mistra - jeho životopis silné ženy, obraz starých časů a úvaha nad významem umění v lidském životě je po všech stránkách vynikající humanistické dílo v duchu tradičního realismu, který jak věřím nikdy nevyhyne - třebaže to dnes vypadá, že jeho dech nestačí tepu doby.

Sonda do mezivalecneho obdobi, jak se nelehce zilo. A taky to na lidech nechavalo dost nestastnych chvil. Nevyrovnane manzelstvi, laska mimo domov, nenaplnena laska, chlast a nasilí, zkoumani umeni fotografie. Ano, tohle vsechno je mozne ve filmu videt. Ale nerekl bych, ze by to bylonabmichane tak, ze bych nedokazal odejit na zachod. Jeste jsem se stavilv kuchyni, kouknul se z okna, pokecal se sousedem a onic moc jsem neprisel. Netvrdim, ze nebyl videt tezky zivot v tezke dobe, ale jde o to, jak to jako divakprozijete. A tam to mohlobrknout silneji.

Musela som si hned po zhliadnutí filmu zistiť, kto je jeho autorom. Taký nevšedný film! Jednoduchý, prostý, a predsa výnimočný. V súčasnosti sa filmy, v ktorých vyniká morálna sila, už takmer netočia. Bola som očarená vizuálnou stránkou (ako zo starej fotografie), ale hlavne nevšednou láskavosťou, ktorá sprevádza jednotlivé, často i veľmi dramatické scény filmu, až do samotného finále. Keď som zistila, že 77 ročný Jan Troell ho natočil nielen ako režisér ale aj kameraman, podľa románu svojej manželky Agnety, aspoň čiastočne som pochopila tú zrelú múdrosť a nehu, ktorou je film priam presiaknutý. Áno, určite vrcholné životné dielo hodné zhliadnutia.

Už dlouho mne žádný film tak "nechytil za srdce". Po stránce vizuální skutečná lahůdka! Celý film přímo dýchá kouzlem a nostalgií fotografií z počátku 20. století, a přece zachycuje realistický příběh jednoho, ne právě lehkého života. Láska režiséra (původně kameramana!) Jana Troella k fotografii je zřejmě dána jeho výjimečným smyslem pro obraz vůbec - vyjadřuje se více obrazem než dialogem, obrazem naznačuje a říká více, než by slova dokázala. Takové filmy mne dokáží oslovit, takové mám nejraději. To všechno by bylo hezké a jistě by si zasloužilo pochvalu. Jenomže Věčné okamžiky Marie Larssonové jsou pro mnefimem naprosto mimořádnýmz jiného důvodu: Přináší totiž v dnešní době ojedinělé poselství o tom, že je možné, aby jeden z manželů zachoval manželskou "lásku, úctu a věrnost", a to i tehdy, kdy druhý z manželů není tomuto slibu dlouhodobě schopen či dokonce ani ochoten dostát. Až do konce mne film udržel v napětí, jestli se toto křehké poselství nějak nepokazí, jestli hrdinka "nepůjde za svým štěstím". - Janu Troellovi za tenhle nádherný film moje upřímné poděkování!

U mne je hodnocení tohoto filmu zcela neobjektivní, protože starou fotografii mám rád. Také asi jen proto jsem se ponořil do tohoto nepříliš optimistického příběhu. Ale nakonec jsem podlehl hereckému umu hlavní hrdinky, jejíž pohled byl tak intenzivní, když se jednalo o fotografování, zvláště když předkládala své snímky místnímu profesionálnímu fotografovi. A to fotografování jistě nebyl jen hrdinčin únik z jejího těžkého života, ale též možnost zanechat zde po sobě i jinou stopu než biologickou. Moc jsem ocenil pasáž, kdy Marie fotí zesnulou dceru své sousedky. Dnes takové fotografie (zvanépost mortem) jsou většinou chápány jako morbidní, ale tehdy, kdy smrt ještě nebyla tabu, byly opravdu brány jako jediná možnost jak zachovat živou vzpomínku na zesnulého, tedy nešlo o žádnou morbiditu či senzaci.