Válečný zpravodaj (2024)

Reportáž o tom, ako sa robí reportáž. A nie hocijaká, ale priamo z frontu alebo blízkosti frontu, kde napriek všetkému ešte žijú ľudia.Martin Dorazínje už dnes žijúca českálegenda spravodajstva, akú na Slovensku ani nemôžeme mať, pretože u nás by niekoho takého tunajší rusofilní plochozemci zaživa zožrali. Nie je prekvapením, že Slovenský rozhlas s ním ukončil spoluprácu, pretože prinášať naživo skutočné spravodajstvo nie je v štátnom záujme. V tomto dokumente sa spolovice dozvedáme o živote ľudí vo vojne a z druhej polovice, ako odtiaľ prinášať spravodajstvo. ––––Oni tady mají pozici někde. Po výstřelu od našich může přijít odpověď, proto jsem vynervovaná. –––– Řekněte, prosím, svým divákům, dokud se Rusko nerozpadne, mír nebude. Nebude na Ukrajině, ani v jiných zemích. –––– To je taky část práce toho zpravodaja, že nemá rodinu. Já si nemyslím, že to je práce pro člověka, co má tři děti.

Martina Dorazína a Oleha Tkačenka sleduji na sociálních sítích už pěkných pár let a jsou to lidé na svém místě. Lidé, ke kterým nelze jinak než chovat naprostý respekt. A protože jejich práci zprostředkovanou skrze tradiční i sociální média znám a mám ještě v paměti jejich humanitární výpravy mnohdy takřka až na linii dotyku, dělá to pro mě z tohoto dokumentu do určité míry osobní záležitost, která mi způsobila nejednu noční můru a u které budu jen těžko objektivní. Není to dokument nabitý šokujícími událostmi, ani dosud neviděnými informacemi, ale tím, jak je osobní a komorní, tak předává výpověď o téhle hnusné ruské válce zase trochu jinak. Slova Martina, která ve svém komentáři citoval uživateldzanda_vi,to vystihují vskutku naprosto přesně. Pokud někdo kňourá nad tím, že je unavený zprávami o válce, ze žlutomodré mu naskakují osypky jen proto, že se o tom pořád mluví, nechává se manipulovat obchodníky se strachem, naskakuje na sobecké narativy nacionalistických politiků, a říká, že ať si to tam rusáci klidně vymlátěj - hlavně, že bude konečně od toho klid - tak je to prostě a jednoduše amorální bezcitný zloduch. Takovéto sobecké názory a taková nesoudná a nestoudná slova nejsou ničím jiným než jen projevem vlastní malosti. A to, jak je trefně řečeno i ve filmu, je přesně to, co Rus nejvíce potřebuje a čeho ve svůj prospěch využívá, aby nás rozkládal zevnitř. Starou dobrou lidskou malost.

Po filmu v kině zůstalo jen ticho. Narušil ho jen jeden pán co šeptl ,,to je ticho´´. Perspektiva skrze familiárního českého reportéra byla silná, skrze někoho s kým se umíme v mnoha věcech ztotožnit, vyjmutého z našeho průměrného světa, který dobře známe, ve kterém nám všechno připadá vzdálené, zasazeného do prostředí něčeho cizího. Diváka se dotknou momenty z bytu Martina, který vypadá jako byt vašeho souseda. Když v bytě vypadne elektřina, snadno se do situace vžijete. Malé věci jsou snadno představitelné a rychle přijatelné. Jeho výjezdy do zničených měst přesunují tento kontext do většího měřítka. Celkově to bylo hodně osobní, smutné i vtipné, tiché i hlučné. Aktuální. Z reportéra, na kterého mimo jiné rutinně koukáte ve zprávách a vlastně ani pořádně nevnímáte, se najednou stal někdo, o koho se bojíte, koho byste se rádi zeptali co bude dělat zítra. Druhé živelnější srdce příběhu je Oleh, brutálně upřímný a přímý člověk, který nás zasvětí do své reality druhého konce. Má to dozvuk.

Další pohled na válku na Ukrajině, tentokrát očima Martina Dorazína. Jeho práci sleduji poměrně dlouho a od dokumentu jsem měl velká očekávání. Bohužel možná až moc velká, protože se nenaplnila. Prostě se stal jedním z mnoha dokumentů o současném konfliktu.

A to jsem myslel, že práce válečného zpravodaje je vzrůšo, ale asi není.