V údolí Elah (2007)

Fenomenální herecký výkon Tommyho Leeho Jonese je srdcem mrazivého dramatu, které se neohlíží na efekty, ale na lidské svědomí. Jeho kamenná tvář, pod níž probleskuje potlačovaná bolest a postupné rozčarování z ideálů vlastenectví, je hereckým koncertem v těch nejjemnějších odstínech. Není divu, že byl za roli zlomeného, avšak odhodlaného otce nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Scénář vychází ze skutečných událostí vraždy Richarda T. Davise z roku 2003, což snímku propůjčuje až dokumentární tíhu. Každá stopa, každý rozhovor a každý detail vyšetřování působí syrově a neuhýbavě. Pomalé tempo může být pro část publika výzvou, jenže právě tato rozvážnost umožňuje hlubší ponoření do smutku postav i do tísnivé atmosféry světa poznamenaného válkou v Iráku. Film se řadí k dílům reflektujícím institucionální dopady moderních konfliktů, avšak činí tak s mimořádnou psychologickou razancí. Název odkazující k biblickému údolí, kde David čelil Goliášovi, je trefnou metaforou zápasu jednotlivce proti neosobnímu systému armády i společenské lhostejnosti. Tvůrci nikam nespěchají a nesklouzávají k přílišnému dramatu. Emoce nechávají vyvstat z ticha a bezmoci a právě v této zdrženlivosti tkví největší síla i strnulá hrůza příběhu o ceně boje za demokracii a vlast.

Tommy opět nezklamal jako i v jiných dramatech. Skličující příběh o ztrátě syna coby válečného hrdiny se pátráním dozvídáme temnou stránku dopadů irácké války na lidskou psychiku která nekompromisně mění účastníky na zlomené vyvrheli. Na konci filmu odcházím se zdrcujícím pocitem že vše se neustále na naší planetě opakuje a nikdy neskončí....

Není to film, který by dějově nějak šokoval nebo by oplýval vypiplaným vizuálem. Je to vlastně úplně obyčejný s citem natočený detektivní příběh otce, který pátrá po tom, co se stalo jeho synovi. Haggis tu skvěle vybalancoval scénář, kdy americkou armádu ani neheroizuje, ani vyloženě nedémonizuje, ale jednoduše poukazuje, co válka a otupění z prostředí, kde je násilí normou, dělá s lidmi. Je to pomalé, ale tím umírněným, leč špičkovým herectvím, pohlcující.

PoTřech dnech ke svoboděaCrashsePaulu Haggisovipovedlo opět mě doslova odrovnat a ohromit údivem jak skvělý je nejen jako scénárista (Million Dollar Baby,Vlajky našich otců), ale i jako režisér. Vybírá si opravdu těžká témata a zvládá je s takovou bravurou, až je to stěží uvěřitelné.Tommy Lee Jonesje zde jako vysloužilý voják zrátka dokonalej a to nejen typově, zahrál to excelentně.8/10

// Další válečná PTSD depka, tentokrát s Haggisovým civilnějším přesahem a rukopisem, který však není o nic míň zdrcující v tom, jak dopady války vyobrazuje. Ke konci se vzhledem k tématu trochu zbytečně tlačí na emoce, kamenná tvář Tommy Lee Jonese naštěstí propouští jen kapky krve, nikoli slz, takže to ve finále nesklouzlo k ničemu horšímu. O dva roky mladší Mariňák shodou okolností taky nasnímanej Deakinsem je ale přece jen jinde. 8/10