V sevření strachu (2026)

Netflpíčí lobotomie uvádí... V sevření prdelí.. Teda strachu, pardon pachu, protože to zavání... Čím? však to zjistíte. Když si ale tohle bullshitido odmyslím, dostal jsem parádní jízdu, u který jsem se bavil, zasmál a občas byl solidně napnutej. Dlouhý záběry byly naprosto boží, už úvodní našláplej prolog mi řekl, že tohle bude popitchi. A ono bylo, sice je to takový levný a občas esmeralďácký, ale nenudí to a když člověk nebude vnímat kdo, že je to tady ten hodnej a kdo zlej, tak zbyde jen solidní crime action. Sice se najdou nějaký ty kiksy, ale žádná trága. Jediný co mě trochu nasralo, bylo asi finále. Jinak pohoda, klídek a tabáček, vlastně ne, dneska je to 112 dní bez cigarety.

Skvělá filmařina i působivost na obecného diváka jsou myslím téměř srovnatelné s geniálním brazilským majstrštykemCidade de Deus. Třeba hned úvodní scéna je vrcholně adrenalinová jízda.  Ale jelikož jde o film z dílny ultralevičáckého Netflixu, jsou tu gauneři a gangsteři bojovníci za rovnost a spravedlnost (ovšem hlavně ti černí) a policajti nenažrané zkorumpované svině (hlavně ti kreolové). A dcera čistokrevného černocha a kreolky je taky čistokrevně černá, protože Netflix. Takže jde sice o záživný a dobře natočený akční biják, který je ale bohužel plný rádoby pokrokářských idiocií a ke konci bohužel dost domrvený přihlouplou dějovou rovinou s policajtským únosem a tetou mstitelkou. A závěrečná scéna je sice fajn, ale pachuť předchozího "telenovelismu" nepřekryje. Finálním poselstvím filmu je pak to, že svině jsou vlastně všichni ti násilničtí chlapi, bez ohledu na rasu nebo příslušnost k policii či gangu, zatímco ženy jsou obětmi jejich destruktivních pudů nebo jen zoufalé mstitelky. Holt divácké stádo má takové zápletky rádo. No a na rovinu něco pravdy na tom často i je.

Ugh... Jednu pěticípou jsem pohodil snímku jen za adrenalinový úvod, v němž brazilští tvůrci kvalitně klamali tělem, takže jsem jim uvěřil, že se mi jejich počin bude líbit. Tento pocit mi ale vydržel pouze do chvíle, kdy se děj posunul o dva dny zpět. Od toho momentu pro mě příběh jaksi zpitoměl, začal jsem sledovat osudy lidí, na nichž mi ani zbla nezáleželo, a bylo úplně jedno, na které straně barikády se ta která postava pohybovala. Šmejdi tam podle mého názoru byli totiž úplně všichni, a já jsem tak neměl komu fandit. I to by se dalo s klidem přejít, horší byl ale ten fakt, že tu pro mě neexistovalo žádné napětí (vzhledem k tomu, že jsem se o nikoho nebál). A aby toho nebylo dost, děj filmu s postupujícím časem stále více hloupnul, aby mu stupidní finále vrazilo poslední pomyslný hřebík do jeho pomyslné rakve. / Poučení: Jako antireklama na dovolenou na jihoamerickém kontinentě to na mě fungovalo skvěle.

Aj v Brazílii je veľké zovretie strachu a dôvody sú zrejmé: ťažkýrasizmusa chudoba, ktorá oprávňuje vraždiť. Už keď som, ľudoopov videl vulgárne rapovať, hneď mi došlo, že tu som správne medzi veľduchmi literatúry, tak kruto utláčaných privilegovanýmivápenkármi.Ešte aj opálenejšia polícia nedáaustralopithecompokoj, už je to vraj pomaly také zlé, ako v Spojených štátoch amerických + Kanada + Grónsko. Ťažko sa môže potom afrobrazílske dievča uchytiť, jej stokové rýmy v boji proti systému sa rozplynú ako parfém zakúpený od podomovej predavačky s ťažkýmindoslovenskýmprízvukom.(21.02.2026)

Také tento film mi včera docela sednul. Uchvátilo mě hlavně několik dynamických nepřerušovaných záběrů, které mi připomněly skoro až Potomky lidí, začátek JCVD nebo 1917. A nečekaný konec už byl jenom třešničkou na dortu. Z brazilských filmů jsem zatím viděl jenom Město Bohů, Hlavní nádraží, Vzpouru v Carandiru, první Elitní jednotku a někdy před 40 lety ještě Sbohem, Brazílie. No a tento zdařilý snímek se k nim může směle přiřadit.(20.02.2026)