Transcendence (2014)

Transcendence je přesně ten typ filmu, který schytal tak brutální internetovou nakládačku, až se z něj postupem času stal skoro omylem podhodnocený kus sci-fi. Ne proto, že by šlo o nějaké nepochopené veledílo ukryté mezi Interstellarem a Vesmírnou odyseou, ale protože v době svého uvedení dostal cejch „nafouknuté inteligentní nudy s Deppem“, a internet pak poslušně vykonal svůj tradiční rituál kolektivního kopání do mrtvoly.
Jenže po letech člověk zjistí, že zatímco většina dnešních blockbusterů řeší maximálně to, jak velkou laserovou díru udělat do oblohy, Transcendence se alespoň pokouší přemýšlet o něčem zajímavějším než o tom, kolikrát za minutu může vybuchnout budova. Umělá inteligence, digitální nesmrtelnost, technologická singularita, otázka lidského vědomí a postupné rozpuštění člověka v nekonečné síti dat. Na hollywoodský mainstream docela ambiciózní sousto.
A právě tady přichází ten největší paradox. Film byl před lety vysmíván jako přehnaná sci-fi fantazie o nebezpečné AI, zatímco dnes půlka planety dobrovolně krmí vlastní myšlenky algoritmům, druhá půlka se bojí, že ji nahradí chatbot, a technologické firmy investují miliardy do něčeho, co se až podezřele blíží tomu, před čím ten film varoval. Najednou už ten Deppův digitální mesiáš nepůsobí jako úplná pitomost, ale spíš jako člověk, který měl smůlu, že přišel do kina o deset let dřív.
Johnny Depp navíc překvapivě hraje normálně. Žádný opilý pirát, šílený kloboučník ani jiná karnevalová atrakce z Deppova období „pojďme na obličej nalepit dalších sedm kilo make-upu“. Tady je z něj unavený vědec, který postupně přestává být člověkem a mění se v něco mnohem děsivějšího. A funguje to hlavně proto, že Depp většinu filmu nemusí přehrávat. Stačí mu mluvit klidným hlasem a tvářit se, jako kdyby už dávno věděl něco, co zbytek lidstva teprve pochopí těsně před katastrofou.
Rebecca Hall mezitím táhne emocionální stránku filmu s mnohem větší jistotou, než bývá zvykem u podobných technologických thrillerů. Protože pod vším tím digitálním božstvím, nanotechnologickou magií a filozofickými debatami se vlastně skrývá docela jednoduchý příběh o člověku, který odmítá nechat odejít někoho, koho miluje. A právě díky tomu není Transcendence jen další sterilní powerpointová prezentace o budoucnosti lidstva.
A pak je tu Wally Pfister. Dlouholetý Nolanův dvorní kameraman dostal poprvé možnost sednout si do režisérského křesla a je to vidět v každém záběru. Ten film vypadá nádherně. Každý laboratorní komplex, každá obrazovka, každý sterilní futuristický prostor působí tak čistě a elegantně, až člověk skoro dostane chuť nechat si vlastní mozek nahrát do serverovny. Pfister možná není režijní génius Nolanova typu, ale vizuálně má Transcendence úroveň, kterou většina současných streamovacích sci-fi produkcí neuvidí ani z rychlíku.
Jasně, scénář občas zakopne. Některé motivace postav působí, jako kdyby je někdo přepsal během obědové pauzy, a finále mohlo být sevřenější. Ale ten film má něco, co dnes zoufale chybí spoustě drahých blockbusterů: vlastní identitu. Nesnaží se být komiksovkou. Nesnaží se být memečkem. Nesnaží se každých třicet sekund házet vtipy pro publikum s rozpadem pozornosti po TikToku. Prostě vypráví velkou, lehce přepálenou, ale poctivou sci-fi myšlenku.
A možná právě proto zestárla mnohem lépe, než se tehdy čekalo. Není to revoluce. Není to druhý Matrix. Ale rozhodně to není ani ten katastrofický průser, za který byl svého času vydáván.
Poctivé čtyři servery plné digitálního Deppa z pěti.

Dost zvláštní film – podobné kousky zrovna moc nevyhledávám. Asi největším lákadlem na tom byla účast mých dvou oblíbených herců - Johnny Depp a Morgan Freeman. Ale objevilo se tu i pár dalších známých tváří, co mi nevadí: Rebecca Hall, Cillian Murphy nebo Kate Mara. Příběh samotný nebyl úplně nejhorší, kamera – efekty, herecké výkony taky ne, ale tyhle ty vědátorské pokusy o záchranu lidstva za pomoci supermoderní technologie většinou dopadnou blbě a v některých pasážích jsem se u toho i nudil. Vidím to na obyčejný průměr.

Vůbec se nedivím, že byla Transcendence komerční propadák. Je plná zavlasypřitažeností a nesmyslů. Ale zkušenější režisér, by i z takového scénáře vykřesal něco lepšího. Zvlášť s takovou hereckou sestavou, šlo uklohnit aspoň zajímavou sci-fi polopecku a ne jen velmi smutnou love story, mixnutou bolestným připomenutím, že ani tisíc géniů neposune vpřed tupé hovado, zvané lidstvo. I když to asi producentům vyrvané vlasy zpět na lebku nevrátí, s povděkem kvituji, že se tvůrci divákovi nepodbízeli. Kdyby byl tento příběh uchopen komorněji, mohl nabídnout víc, než jen netradiční pointu.

bez čitania recenzíí na tento film...sa vyjadrím nato...či si to niekto chvali či nie..sto ludí sto chutí...možno že myšlienka je zaujímava...ale inak je to takaaaaaaa strašna sprostost nudnaaaa....nebavilooo ma too..hodinu tam ništ nerobáá a potom ??? zas ništ...nudilo ma to nudilo.a potom zas nudilo

Docela dobré sci-fi. Takové to sci-fi, které vyloženě řeší nějakou technologickou otázku a je kolem toho vystavěný celý příběh. Tohle je velké plus. Podařilo se umírajícímu vědci skutečně uploadovat svoji mysl do počítače, nebo jen vytvořil AI kopii? Jsou teď jeho cíle benevolentní, nebo chce ovládnout svět? Kam až pokrok může zajít, než to bude přes čáru? Hlavní hrdinové Will a Evelyn jsou fajn, ostatní postavy už moc prostoru nemají a ani nejsou příliš výrazné. Film režíroval Wally Pfister, Nolanův kameraman. A skutečně je režisérsky v podobném stylu, jako filmy od Nolana (hlavně Počátek a Interstellar, řekl bych). Jejich kvality ale samozřejmě nedosahuje. Vypadá poměrně nízkorozpočtově. Dle wiki stál 100-150 milionů dolarů, což je dost – řekl bych, že většina z toho šla na herce (Depp byl určitě drahý). Film bohužel finančně propadl.