The Girl in the Café (2005)

Není nic krásnějšího než skotská angličtina v podání Kelly Macdonald. Stejně jako celý film, je to strašně krásné, strašně příjemné a zároveň je v tom to skryté poselství směrem k elitám, směrem do celkového světa. Jak je tam film úplně upozaděný ve filmografii všech, je skvělý a měl by ho vidět každý.

Od tohoto filmu jsem čekala opravdu hodně. Richard Curtis a Bill Nighy jsou pro mě něco jako záruka kvality. Bohužel The girl in the Café pro mě bylo mírným zklamáním. Kombinace politické schůze a podivné lásky mezi lidmi s nepřirozeným věkovým rozdílem mi příliš nesedla. Film, který nenadchne, ani neurazí. Zkrátka nenáročný obyčejný film, na který po pár dnech zapomenete.

Ne, tak v tomhle případě se nebudu rozepisovat o obsahu, to by šel celý příběh do daleko nižších pater. Já měla oči totiž jen pro ty dva, Lawrence a Ginu, kteří měli v sobě něco, co mě magneticky přitahovalo a co se tak velmi těžko popisuje. Jistě, že šlo o Billyho, který je velký machr na mimiku a tady byl opět úžasný, spolu s Kelly, jemnou něžnou bytůstkou, která chtěla změnit svět. Znáte to, takové to fluidum nebo esprit z nich vyzařoval.........a kvůli tomu to musím zvednout, nedá se nic dělat :-)

„Není to špatný čaj, vzhledem k tomu, že jsme v italské kavárně. Co vaše kafe?“ – „Nic moc...na to, že jsme v italské kavárně.“ Od filmu, který vsadil na ústřední dvojici ve složení Bill Nighy-Kelly MacDonald, a ke kterému napsal scénář Richard Curtis, jsem přece jenom čekal hodně, navzdory tomu, že mělo jít „jen“ o TV film. A moje očekávání snímek předčil! Nesourodý pár byl naprosto skvělý, jejich vztah, který byl nádherně nesmělý a přitom tak přirozený jako plaché oťukávání a trapné chvíle ticha už při prvním rozhovoru v kavárně (a nejen u něj), mě strašně bavil. A často rozesmával, protože film je (po dlouhou dobu) velmi vtipný. Pak sice pod tíhou dění zvážní, ale postupně nastupující posmutnělý romantický nádech mě dokázal strhnout i bez úsměvných momentů. K tomu ten opravdu nádherný soundtrack (nejvíc se mi líbil hlavní proměňující se ústřední Hooperův motiv, ale samozřejmě jsem spokojeně vrněl i u mé milované Barcarolly). Jediný prvek, který ve filmu chvílemi trochu skřípe, je ten velmi silný, ovšem také dost naivní humánně-morální apel (stejný přívlastek lze použít i ohledně rozhodnutí politiků směrem ke konci), který asi nesedne každému. Samotný závěr je pak myslím vkusně otevřený. Film asi nemá na 5*, ale já v tomhle případě rád nadhodnotím, protože nebýt toho mnou výše zmiňovaného „prvku“, byla by to takřka bezchybná romance. „Nemůžu uvěřit, že jsem vám už stačil říct dědečkovo jméno. Do konce oběda už neřeknu ani slovo. Od teď je to na vás, jen na vás.“ – „Ne, já jsem si dala práci, aby mi to slušelo. Vy jste stejně neupravený jako minule. Vy se musíte postarat o konverzaci.“

Malá politická dráma miestami prerastajúca do jemnej romantickej komédie. Vzťah Lawrenca a Giny bol nesmierne tajomný, a tie ich rozhovory boli síce o všetkom, a zároveň o ničom. Keď sa vychystali na spoločnú cestu na Island, tak som sa potešil, že uvidíme niečo aj z tohto mystického ostrova, no na moje sklamanie sa celý dej odohrával v konferenčných sálach a hoteloch. Škoda teda, že Island v tom vlastne nezohrával napokon žiadnu rolu a miestami sa to zmenilo na riadnu politickú hru. Ešteže ma politika zaujíma, inak by ma tento film asi mierne unudil. Ale aj tak som čakal niečo viac, potenciál bol iste vyšší.