The Decline of Western Civilization Part II: The Metal Years (1988)

Člověk si může nad těmi komentáři jen povzdechnout. A přitom tu mají všichni takovou hezkou nápovědu v Obsahu topr harleyho. Ano, tohle je dokument o L.A. scéně v roce 1988, ne o nějakém hair metalu. Ten totiž nikdy ani neexistoval, protože si ho vymysleli až postgrungeoví publicisti v 90. letech. Nebo vám snad připadají Alice Cooper, Ozzy, Lemmy či Megadeth jako hair metalisti? Pravda, vlasy mají. Ale hlavně tehdy byli součástí LA scény. Stejně jako W.A.S.P., Poison, Faster Pussycat nebo Vixen, jejichž členové tady vystupují také. Ten dokument mimo několika bizarních věcí (jako je třeba namol opilý kytarista Chris Holmes, lející do sebe vodku v bazénu za přítomnosti své matky, volba Miss v klubu Gazzarri's, holá zadnice zpěváka obskurní partičky Odin nebo zpověď dvou velice kyprých groupies) jasně ukazuje, že ta scéna byla jedním navzájem provázaným celkem, kde si každý dělal to, co mu sedělo nejvíc. Škoda, že nejméně prostoru mají ve filmu ti, kteří mají skutečně co říct a nejvíc ti, co toho sice namluví hodně, ale neřeknou vlastně nic. A podobné je to tady i s muzikou. Závěrečné vystoupení Megadeth a společný song Alice Coopera a Guns N' Roses u závěrečných titulků působí oproti některým předchozím průplachům vyloženě jako ušní balzám. A to říkám já, pro kterého je osmdesátkový hard rock amerického střihu jednou z nejlepších věcí od vynálezu elektrické kytary. Přesto se v průběhu let stal tenhle dokument režisérky Peneope Speheeris (později natočila třeba Waynův svět) legendou. PS: Don't call it hair metal. Tak se jmenuje kniha, která vám vysvětlí, proč je tenhle pejorativní termín urážlivý a zbytečně dehonestuje muziku, kterou místo bezmyšlenkovitého odsouzení stojí za to raději pořádně prozkoumat. Chápu, že určití lidé potřebují něčemu zpětně udělit nálepku, aby měli jasněji ve věcech, které se v rockové muzice odehrály dávno před jejich narozením. Proto také dnes narážíte na všechny možné proto-metaly, proto-punky a další legrační proto-rocky. Ale nabubřelé papouškoidní výroky typu "hair metal jako slepá větev a parodie na hard rock" jsou na mě přece jen trochu moc. Nemám nic proti škatulkám, které pomáhají lidem určitý typ muziky někam zařadit. Sám ale pro tenhle specifický a v 80. letech velice vlivný žánr používám raději termín glam metal. A pro mě je glam metal bez jakýchkoli pochyb historicky poslední inkarnace skutečného rock and rollu. Na západ od našich hranic vládl v podstatě celé jedno desetiletí až do grungeového převratu. Když grunge po pár letech umřel, mladí už ke svému životu žádný rock and roll nepotřebovali. Jeho roli převzalo techno a později hip hop. Svět se změnil k nepoznání, ale dobrá muzika tady pořád zůstává. A dnes je tisíckrát snadnější se k ní dostat než tomu bylo v době natočení tohoto filmu. Kdo má zájem, ten si to svoje najde. A já si to svoje v době, kdy tenhle film vzniknul, našel už dávno.

Čo robí Metal Years zaujímavým?Skutočnosť že môžeme vidieť známych muzikantov počas úspechu,ktorý v tej dobe zažívali.Polovica z nich už ani neexistuje má dávno po sláve.Proste môžete si upraviť svoje názory.Niektorí sa púšťajú do filoofovania,niektorí si hladia svoje ego,niektorí nevedia o čom rozprávajú alebo naopak dokazujú že ich slová majú nejakú hlbku.Škoda že je tam vatšinou plno glam rockových kapiel ale zase vidieť Ozzyho uplne zhúleného robiť si raňajky alebo Chrisa Holmesa v bazené ožratého na molsa oplatí.

Parodie hard rocku, hra kapel, mnoho vypovědí jejich členů apod. Pro fanoušky.

Dokument o Hair Metalu - banda pozérů (na všech stranách - hudebníci, fanoušci, oponenti), povídá většinou o pitomostech. Ale asi takoví opravdu byli (a jsou), takže dokument dokumentuje nejspíš věrně.

Hair metal jako slepá větev a parodie na hard rock. Film vlastně nabízí přímý kontrast mezi staršími harcovníky hard rocku (Aerosmith, Alice Cooper a naprosto spontánní Ozzy Osbourne) a začínajícími kluky s tunou make-upu a cinkrlátek na ksichtu, kteří touží po slávě, penězích a sexu. Prvních dvou se jim příliš nedostává, ať se snaží sebevíc, ale mladých nadržených holek s penězi, co si vydržují mladý hair metalisty bylo tehdy v LA očividně dost. Prostor pro snění o velkým úspěchu ale zůstává, tyhle kluci si věří, protože pokud ve svůj americkej sen nevěříš, nemůžeš ho přece prožít. Frontman kapely Odin čeká, že velká smlouva jim na stole přistane za pár měsíců, ale jako člověk, kterej odezpíval celej koncert v kalhotách s dírama vykrojenýma kolem svých půlek a vidí se jako novej Robert Plant spíš překročil hranici komedie rovnou do oblasti tragikomedie. Jo, je to prostě sranda. A Ozzy smažící k snídani vajíčka se slaninou je vyloženě kouzelnej.(23.02.2021)