Tatami (2023)

Sportovní drama nadité přesahem do politiky, které ukazuje, že politické režimy na rozdíl od sportovců neumí prohrávat se ctí. Vítejte ve světě, kde se zaléhá na matrace poněkud jinak, než mají ve zvyku mafiáni v Kmotrovi. Tatami je totiž speciální matrace, na níž zápasy v judo probíhají. Podle tohoto vymezení tedy nese název i samotný film, když se hrdince tento čtverec stane bojištěm nejen ve sportovním smyslu. Černobílý snímek těží z využití principu jednoty místa, času a dějě. Celý film se až na několik pasáží odehrává v gruzínské aréně. Pocit, že není úniku, podporuje i téměř čtvercový formát obrazu 4:3, který jako kdyby kopíroval rozměry titulního tatami. Mimo tuto žíněnku pro hrdinku nic neexistuje. Jednotlivé zápasy jsou nasnímány velmi dynamicky, mají své specifikum a i díky dvojici anglických sportovních komentátorů se v pravidlech juda divák rychle zorientuje. A právě skutečnost, že v podstatě nevyjdeme arény, přispívá k intenzivnímu, klaustrofobnímu pocitu stihomamu. Zároveň sportovní drama o judistce i politický thriller o justici, Tatami diváka stiskne pevným úchopem a po celou délku gradujícího napětí nepustí. A v několika momentech ho rázně přehodí přes rameno a vyrazí dech drzostí požadavků totalitního zřízení. Tatami zobrazuje problémy vždy naléhavé, a hrůza íránsko-izraelského střetnutí visící nad celým turnajovým pavoukem i současným světem z něj v těchto dnech dělá záležitost zvlášť aktuální. Více vrecenzi.

Světové mistrovství v judu v Gruzii, kterého se účastní iránská delegace, a přijde nařízení přímo shora od Ayatoláha, že hlavní hrdinka Leila Hosseini musí pohrát, a tak ji tam celý film vyhrožují agenti, unesou jí rodiče, snaží se unést i maželka a dítě, ale ti uprchnou z Iránu. Turnaj sice nevyhraje, skončí těsně před semifinále, ale nakonec i se svou trenérkou emigrují. Hlavní inspirací pro film byl případ íránského judisty Saeida Mollaeiho z roku 2019. Íránské úřady mu nařídily, aby úmyslně prohrál zápasy na mistrovství světa, aby se vyhnul souboji s izraelským judistou Sagi Mukim. Mollaei to odmítl, otevřeně se postavil režimu, uprchl z Íránu a získal azyl v Německu (později závodil i za Mongolsko a Ázerbájdžán)

Černobílé drama s obrazem 4:3 o íránské judistce? No to bude jistě audiovizuální substituce Rohypnolu... Akorát že vůbec! Jednak je to sportovně zajímavé a druhak to ukazuje praktiky zrůdného íránského režimu, který používá sportovce čistě jako politický nástroj, jako lidé a sportovci pro něj nemají žádnou hodnotu. Varování: Tohle není feel-good film, ale je dobře stravitelný i ne(f)artového diváka.

Nečekaně silná a působivá lahůdka z Blízkého východu. Už samotná černobílá stylizace dodává filmu osobitý charakter a pro tento komorní, ale intenzivní příběh funguje naprosto ideálně. Film zaujme od prvních minut a postupně přechází do čím dál více nervy drásajícího thrilleru. Mrazivá a nekompromisní atmosféra íránského režimu se promítá i do prostředí mistrovství světa v judu, kde sledujeme především příběh Leily (Arienne Mandi) a její trenérky Maryam (Zar Amir Ebrahimi), ale i dopady na jejich blízké. Postupně se rozehrává tvrdý střet s režimem, plný psychického nátlaku, vydírání, strachu a morálních dilemat. Film skvěle pracuje s gradací napětí a ukazuje, že takový boj má vždy své vítěze i poražené. Velmi působivé jsou také samotné zápasy – výborně nasnímané souboje, knockouty i intenzivní dialogy mimo tatami dodávají filmu na autenticitě a síle. Výsledkem je mimořádně silný, syrový a napínavý film, který se skutečně povedl.90%

Musím říct, že mě film trochu rozčiloval svou popisností, kdy si některé dialogy a pak komentář sportovního moderátora vzaly na bedra polopatickou roli narátora, podobně jako pravidelně objevující se flashbacky. Ale vyvedená černobílá formální stránka spolu s hutným a emočně vypjatým obsahem si mě získala zcela. Relativně komorní hlavní prostředí vybičovalo divácké napětí a děj, který se dvě třetiny filmu zdánlivě ubírá klišovitým hollywoodským obloukem, časem sympaticky vykolejí a nastolí ne úplně jednoznačné vyznění o vítězi a poražených. V Íránu zrovna probíhají další protesty, kéž jednou ta zhůvěřilá teokracie skončí.