Tatami (2023)

Světové mistrovství v judu v Gruzii, kterého se účastní iránská delegace, a přijde nařízení přímo shora od Ayatoláha, že hlavní hrdinka Leila Hosseini musí pohrát, a tak ji tam celý film vyhrožují agenti, unesou jí rodiče, snaží se unést i maželka a dítě, ale ti uprchnou z Iránu. Turnaj sice nevyhraje, skončí těsně před semifinále, ale nakonec i se svou trenérkou emigrují. Hlavní inspirací pro film byl případ íránského judisty Saeida Mollaeiho z roku 2019. Íránské úřady mu nařídily, aby úmyslně prohrál zápasy na mistrovství světa, aby se vyhnul souboji s izraelským judistou Sagi Mukim. Mollaei to odmítl, otevřeně se postavil režimu, uprchl z Íránu a získal azyl v Německu (později závodil i za Mongolsko a Ázerbájdžán)

Černobílé drama s obrazem 4:3 o íránské judistce? No to bude jistě audiovizuální substituce Rohypnolu... Akorát že vůbec! Jednak je to sportovně zajímavé a druhak to ukazuje praktiky zrůdného íránského režimu, který používá sportovce čistě jako politický nástroj, jako lidé a sportovci pro něj nemají žádnou hodnotu. Varování: Tohle není feel-good film, ale je dobře stravitelný i ne(f)artového diváka.

Nečekaně silná a působivá lahůdka z Blízkého východu. Už samotná černobílá stylizace dodává filmu osobitý charakter a pro tento komorní, ale intenzivní příběh funguje naprosto ideálně. Film zaujme od prvních minut a postupně přechází do čím dál více nervy drásajícího thrilleru. Mrazivá a nekompromisní atmosféra íránského režimu se promítá i do prostředí mistrovství světa v judu, kde sledujeme především příběh Leily (Arienne Mandi) a její trenérky Maryam (Zar Amir Ebrahimi), ale i dopady na jejich blízké. Postupně se rozehrává tvrdý střet s režimem, plný psychického nátlaku, vydírání, strachu a morálních dilemat. Film skvěle pracuje s gradací napětí a ukazuje, že takový boj má vždy své vítěze i poražené. Velmi působivé jsou také samotné zápasy – výborně nasnímané souboje, knockouty i intenzivní dialogy mimo tatami dodávají filmu na autenticitě a síle. Výsledkem je mimořádně silný, syrový a napínavý film, který se skutečně povedl.90%

Musím říct, že mě film trochu rozčiloval svou popisností, kdy si některé dialogy a pak komentář sportovního moderátora vzaly na bedra polopatickou roli narátora, podobně jako pravidelně objevující se flashbacky. Ale vyvedená černobílá formální stránka spolu s hutným a emočně vypjatým obsahem si mě získala zcela. Relativně komorní hlavní prostředí vybičovalo divácké napětí a děj, který se dvě třetiny filmu zdánlivě ubírá klišovitým hollywoodským obloukem, časem sympaticky vykolejí a nastolí ne úplně jednoznačné vyznění o vítězi a poražených. V Íránu zrovna probíhají další protesty, kéž jednou ta zhůvěřilá teokracie skončí.

Příklad vznešené touhy vzepřít se zlu totality, bořit zákeřná náboženská dogmata a síle dokázat to touhou po svobodě. Až amorální rozhodnutí obětovat rodinu nutí diváka přemýšlet, soucítit a v duchu doslova spolurozhodovat o osudu zápasnic. Zatímco filmy se sportovní tématikou nemusím, tak íránskou tvorbu musím vždy i když v tak žalostně malém rozsahu v naší distribuci jako kupříkladu zásahová a žalující dramata s vynikající herečkou Zar Amir Ebrahimi Svatý pavouk, Teheránská tabu a Šajdá od režisérů povětšinou tvořících v exilu.