Tady Havel, slyšíte mě? (2023)

Pokud máte rádi Havla bude se Vám to líbit. Je to sice trochu bez ladu a skladu a nevidím tam moc umělecký a dramaturgický záměr ale je prostě moc zajímavé sledovat záběry z historie a ze života této inspirativní osobnosti, poslouchat jeho laskavý specifický styl vyjadřování a filozofování a nechat jen tak proudit myšlenky o životě a smrtelnosti.

Případ dokumentu, v němž je subjekt neskonale zajímavější než samotná dokumentární práce. Václav Havel byl bezpochyby fascinující osobností. Je nesmírně osvěžující slyšet politické projevy, které mají stylistickou i myšlenkovou hloubku. Ale to samo o sobě neříká nic o kvalitách Jančárkova dokumentu jakožto filmu. Ten volí nenápadný, observační přístup. Ale exkluzivita, jíž se těšil, neodhaluje nic moc nového. Je stěží uvěřitelné, že by výsledná hodina a půl sestávala z nejpozoruhodnějšího materiálu, který dokumentarista nashromáždil. Dokumentu chybí vlastní úhel pohledu i silná dramaturgie, je poznat, jak úzkostlivě si vybírá ty momenty, které nejsou příliš osobní, zahanbující nebo ikonoklastické. // Vysloveně podivně na mě působí poslední třetina, která se téměř celá věnuje natáčení Havlova filmového debutu Odcházení, aniž by však nabídla prezidentovu zkušenost s tím, jaké panují rozdíly mezi inscenování divadla a filmem. Vzpomínám si například, jak jsem kdysi četl, že Havla velmi šokovalo, jak roztříštěné natáčení filmu vlastně je. A že je třeba vždy dávat pozor na kontinuitu včetně toho, kolik v posledním záběru zbývalo z rozkouřené cigarety. Žádný podobný vhled dokument nepřináší, přestože se natáčení věnuje zevrubně
Václav Havel nás opustil v roce 2011. Jako národ jsme na jeho odkazu stále závislí, a proto nelze použít jiné sloveso než „opustil“. Ale i přes hashtag #chybitenam jsou tím, co potřebujeme, nikoliv jedna osoba, ale dobře fungující instituce a silná občanskou společnost. Nikoliv zbožštění jednotlivce, byť by se jednalo o jednoho z těch nejsilnějších duchů české minulosti. // Mezi patrně nejpřínosnější momenty v novém dokumentu patří pohledy na to, jak byl Havel, kamkoliv se vrtl, okamžitě obklopen lidmi, kteří ho brali jako ikonu. A to mu nedovolovalo normálně existovat a propůjčilo jeho posledním rokům rozměr absurdního divadla. Hagiografie Havla mě z principu nepohoršuje, ale dokument Tady Havel, slyšíte mě? se v něčem míjí se samotným étosem prezidenta, neboť je to portrét bez hloubky, kontrastů, inovace. Jedinečná příležitost nahlédnout pod povrch posledních let prezidenta Václava Havla přinesla velmi povrchní dokument, jenž se nevyrovná Občanu Havlovi, který z pohledu do zákulisí skutečně vytěžil konflikt, novotu a plastičnost. Více vrecenzi.

Tento dokument by som asi čakal o niečo skôr ako 14 rokov po smrti hlavného protagonistu, ale podstatné je, že ten film došiel. Prináša totiž pozitívne posolstvá a odkaz človeka, ktorý celý svoj život zasvätil humanizmu a práci s ľuďmi. Je to odkaz novembra, ktorý v ňom stále žije. Na mňa to bol až príliš strohý dokument obsahujúci najmä stretnutia Havla v posledných dvoch rokoch jeho života a na konci aj s dojemnou bodkou. Neviem ale, či sa tu divák dozvie niečo nové, skôr nie. 55 %

Škoda, že Jančárek tu post-prezidentskou fázi Havlova života nesestříhal ještě víc, 50 minut by stačilo: Už se tu neřeší žádné zásadní věci, vládní krize... Havel je už jen zván, aby svým jménem zaštítil to či ono. Navíc je na něm vidět, jak mu s věkem ubývají síly. Že by ale z téhle 85minutové verze vyplývalo, že je nešťastný a ostatními zneužitý?! Jen proto, že se celé dny nevyvaluje někde na mezi s lahváčem v ruce?! To snad ne. Havel se k tomu vyjádřil už třeba v knize Prosím stručně (2005):"Zapletl jsem se sám od sebe a rád do tolika mezinárodních záležitostí, že určité úkoly na sebe prostě musím brát, i kdybych nechtěl. Nemohu se vyhýbat disidentům (…) popíral bych tím celý svůj dosavadní život. (…) Na nic si ale nestěžuji.Naopak: raduji se ze života."

Panu prezidentovi s láskou.1)  Čím více se vzdalujeme období, o němž film vypráví, tím více si uvědomuji, jaká osobnost Václav Havel byl. Zvláště srovnání s jeho již třemi následovníky ukazuje, jak je převyšoval a jak se stal symbolem, na který můžeme být hrdi. Krátký vstup Václava Klause působí jako nechtěný (možná i chtěný) vtip._____ 2)  Snímek sám o sobě nic moc nepřináší, jen zprostředkovává divákům ohromné charisma, jehož působení jsme všichni byli vystaveni._____ 3)  Výhrady k pojetí filmu, které kultivovaně uvádí například komentátor liborek_***, jsou jistě oprávněné. Nemyslím si ovšem, že Petr Jančárek (scénář, režie, kamera) se zmiňovaných "nedostatků" dopustil proto, že neumí své řemeslo. Naopak, přijde mi, že Jančárek přesně říká, co říci chtěl. Osamělý exprezident, sám mezi všemi, se mátožně rozhlíží kolem dokola jakoby hledal příbuznou duši, oporu, pomoc. Nachází ovšem pouze své zaslepené fanoušky a v jejich středu nás postupně opouští.Pomotaná havlovská generace disidentůpak neví, co si počne (Othello***). V této souvislosti má velmi zajímavý postřeh i Amonasr***._____ 4)  Nejsilnější dojem na mě zanechal Bush13*****: já nebrečím, vole, ty brečíš.