Stockholm East (2011)

Dojemný příběh dvou lidí, které spojila jedna velká tragédie, a taky souhra náhod. Těch náhod v příběhu ale bylo bohužel docela dost, a proto to celé působilo vyumělkovaně a nevěrohodně, což ale neplatilo pro oba herce v hlavních rolích, kteří často svými výrazy nahrazovali slova - a počínali si skvěle. Velmi se mi líbila také hudba. Mít to trochu reálnější základ a důmyslnější závěr, šel bych zcela jistě s hodnocením výše. 60 %.

Stockholm East není nutné porovnávat s ostatními severskými filmy. Pohybuje se totiž někde na pomezí klasické, řekněme až trochu mainstreamové americké produkce a toho, co si většina z nás představí, když se řekne švédský film – chladný příběh, který sice pracuje s psychologií postav a jejich osobními dramaty, ale podává je jaksi odosobněle. V takovém srovnání by tento film prostě neobstál. To ale neznamená, že bychom nad ním jen tak mohli mávnout rukou. --- Jedná se o klasické romantické drama s mnohokrát opakovanou zápletkou. Ona se však dál rozvíjí tím nejméně pravděpodobným způsobem a stále balancuje na hranici – mohlo by se něco takového opravdu stát, nebo je to jen „bohapustá slátanina“? Vždycky když začnete věřit, že i takovéto shody okolností se přece dějí, že ano, ruka osudu je nevyzpytatelná, přijde další rána. A vy se i s ní po chvíli smíříte. Já osobně jsem se nesmířila s tou poslední. Ano, happyendy beru, tu trochu cukru, která mi ulpí na jazyku, zapiju obyčejnou vodou, ale tady to v žádném případě k happyendu nesměřovalo. Byla to poměrně obstojně vystavěná starořecká tragédie – a ten konec, ten ji celou zbortil. (Dobře, přiznávám se, v koutku duše jsem to oběma přála.) --- Film má výraznou kameru, záběry jsou často lehce roztřesené a pokřivené, trochu nepřesné, porušují pravidlo starého dobrého zlatého středu (ve chvíli, kdy hlavní hrdinka sedí na gauči u psychologa a mluví jakoby do stěny, zatímco za sebou má obrovské množství prázdného místa, je to až bolestně patrné), ale tím víc obrací naši pozornost dovnitř. Tím dovnitř míním k prožitkům. Diváckým – jak bych se v té chvíli zachovala já?, kam tohle může vést? – i k prožitkům postav, konkrétně k jejich, tedy spíš jeho vnitřním monologům. Když se ve filmu takový monolog objeví poprvé, je trochu pěstí na oko. Kýčovitý. Nakonec tam překvapivě pasuje. --- Vedle kamery je film zapamatovatelný i po hudební stránce. Jihoamerické rytmy (zvlášť La luna y el pescador) utkvějí v paměti zřejmě právě proto, že jsou zcela mimo severoevropský prostor. Trochu prvoplánově korespondují s celkovou náladou – dokud hrají, je všechno okey. Jakmile nastane zvrat, umlknou. Jednoduchý, nicméně funkční princip. --- Musím říct, že při sledování filmu jsem oceňovala jeho jednoduchou živočišnost, přímé dějové linie i tempo, při němž jsem měla dost prostoru přemýšlet a rozehrávat vlastní scénáře. Líbil se mi motiv nádraží jako místa průniku, kde je možné se setkat i rozejít, motiv vlaku, určitá pravidelnost, s níž se tyto motivy opakují. Ačkoliv nejde o mistrně propracovaný snímek, má v sobě něco, co přitahuje. Vlastně je moc fajn ho vidět. Klidně víckrát.

Anders:„Začíná to v půl desáté.“ Anna: „Já vím.“Anders:„Vážně nepůjdeš?“Anna:„Ne.“Anders:„Myslím, že by to bylo dobré.Anna:„Kvůli čemu?“Anders:„Kvůli tobě. Kvůli nám. Abychom to uzavřeli.“Anna:„A tím to podle tebe skončí?“Anders:„Chci ho aspoň vidět. Chci, aby se mi podíval do očí.“Anna:„A co uděláš? Zabiješ ho? Tím to skončí?“Prísť o dieťa je situácia, v ktorej sa nechce ocitnúť žiadny rodič. Mama ju prežíva inak (navyše si kdesi vo vnútri vyčíta, že za to môže). Otcovia dávajú svoju bolesť najavo inak. Bolesť, ktorá sa nedá zvládnuť, nedá sa zabudnúť a býva dôvodom rozpadu vzťahu. Potiaľ je to logické. Anna začne navštevovať psychológa, dôležitejšie sú pre ňu však rozhovory s Johanom. Johan tiež kvôli niečomu trpí. Ale kvôli čomu?

„Vím, že to, co jsem tehdy poprvé k Anně cítil, nebyla láska. Byla to taková podivná sounáležitost, a ještě podivnější touha pokusit se ji zachránit. Zachránit alespoň ji…“Jak se smířit s vlastní vinou, svědomím, výčitkami, lítostí a chybou, kterou nelze vrátit zpět? S pouhým pomyšlením na to, že jste 2 rodičům nešťastnou náhodou vzali jejich dítě? Divák zdánlivě nevinnou, vlastně oboustrannou terapii a onu sounáležitost chápe, ale je mu jasné, že to jednou praskne. A pak nastane problém. Naladit se na hlavní postavy není těžké, do jisté míry se jim dá i porozumět. Problém ovšem je, že místy to nepůsobí zrovna uvěřitelně. A ten „hollywoodský nádech“ se projeví zejména k závěru, který je skoro až trapně jednoduchý a předvídatelný (opravdu produkce ze Skandinávie?). A ta pachuť mě nutí dát pouze lepší 3*.„Když poznáš pravdu, osvobodíš se. Nestojí to někde? Zní to tak jednoduše. Jako by něco někdy bylo tak jednoduché. Já i Anna jsme skrývali každý svou pravdu. Ta její byla o dítěti, které v ní rostlo. A moje lež zas rostla ve mně.“

Obsahuje SPOILERY. Máme tu téma, které se v různých variacích objevuje v dramatech poměrně často a i to, jakým způsobem se po tragickém začátku příběh dále vyvíjí, je dosti předvídatelné - tak nějak hned víme, že je to k sobě bude táhnout, chvíli potrvá, než své city vyjeví tomu druhému, on jí své velké tajemství bude chtít říct, ale samozřejmě mu to něco překazí, takže se to ona nakonec dozví od někoho jiného, což pochopitelně povede k tomu, že nebude zrovna nadšená, nakonec se ale přece jen dočkáme happy endu... Ten happy end by člověk možná v severském dramatu úplně nečekal, takže tu přece jen máme něco, co překvapí. A mě osobně závěr ani nijak neruší, nepřipadá mi, že by boural strukturu příběhu, neseděl do ní. Bude to asi tím, že mi nepřipadá, že se tu před závěrem celou dobu díváme na nějakou čirou depresi a tragédii, ten film není jen smutný, tím pádem ta nová naděje na konci do toho celkem pasuje. Vedle možná trochu překvapivého konce tu máme i některé další momenty, které přes tu poměrně jasně načrtnutou hlavní linku zase tak předvídatelné nejsou (Od koho se Anna dozví o jeho tajemství? Nechá si to dítě nebo ne?). Myslím, že je velmi dobře, že tahle místa ve filmu jsou. Udržují diváka v určitém napětí, nedovolí mu, aby "spadl" do jinak pomalejšího tempa snímku a třeba se začal s (logicky) skoro celou dobu ne zrovna veselými hrdiny nudit nebo byl pohlcen jejich letargií, až by to nebylo příjemné. No, takže příběh tak, jak je podán, podle mě funguje, i když to není něco novátorského, doprovází ho vhodná hudba, líbí se mi i některé další prvky, které celým filmem prostupují (typicky motiv nádraží, vlaku, drátů elektrického vedení jako něco, co může spojovat i rozdělovat, konejšit, představovat únik z běžného života, když je pro člověka žití už nad jeho síly; to, jak nám prostřednictvím vyprávění některé z postav tvůrci ukážou nějakou scénu z minulosti, o které už jsme slyšeli nebo kterou už jsme v průběhu sledování viděli "v přímém přenosu", ale neúplně, nakousnoutou a teď se nám odehraje hezky celá). Z Mikaela Persbrandta charisma úplně křičí a Iben Hjejle (kterou jsem předtím dost nemusela jako protivnou reportérku Dicte, takže se musela hodně snažit, aby si mě získala) se své role také zhostila se ctí. Dohromady jim to dobře funguje, jejich výkony pomáhají dodat filmu atmosféru, přirozenost. Celkově jde podle mě o film, který mohl, nebýt kladů, které jsem zmínila, zůstat takový průměrný, nemastný neslaný, takto se ale jedná o vydařené dílo, které stojí za zhlédnutí. 75 %.