Stíny zapomenutých předků (1964)

To nejlepší přichází hned v úvodu - kamera jakoby umístěná na padající strom, pod kterým stojí malý Ivan, ale jeho starší bratr jej stihne odstrčit za cenu vlastního života. Pak také rána sekerou, po níž se kamera zaleje krví. Vizuální stránka je vynikající a kamera občas tak nespoutaná, že se vám možná zatočí hlava. Přesto mě ten ukrajinský folklór neoslovil natolik, abych vytáhl plné hodnocení. Silné čtyři hvězdy. P. S. dnes v kině Ponrepo poslední projekce z kopie 35 mm, staré zhruba šedesát let

Тіні забутих предків jsou možná vrcholem ukrajinského poetického filmu, vzorem ukrajinského realismu a nálepku sovětské kinematografie mají především pro vznik v roce 1964, kdy i přes Chruščovovo uvolnění poměrů bylo území stále součástí Svazu, ačkoliv samozřejmě podoba nikterak nepřipomíná tehdejší ruský sociální realismus; zároveň mi však na poměry dnešní kinematografie přijdou zastaralá. Přiznám se, že i přes nesporné kinematografické kvality (zvlášť na tehdejší dobu) mi technická podoba filmu připadala zastaralá. Je to těžké srovnávat, ale 60. léta jsou ostatně doba, kdy vzniklyModlitba pro Kateřinu Horovitzovou(1965),The Chase(1966) sMarlonem BrandemaRobertem Redfordem, českýKočár do Vídně(1966), fenomenálníThe agony and the ecstasy(1965), má milovanáMy Fair Ladyna motivyShawowaPygmalionu(1964), kultovní mayovkaPoklad na Stříbrném jezeře,Der Schatz im Silbersee(1962) čiJungfrukällan,Pramen panny(1960), a ještě mnohem dřív tu byly kousky jakoTouch of EvilOrsona Wellese(1958), geniálníTwelve Angry Men(1957) neboBergmanovySmultronstället,Lesní jahody(1957). Tedy technicky mnohem zdařilejší filmy, které i v dnešní době nepůsobí staře. Jistě, Stíny zapomenutých předků jsou poněkud jiným žánrem, pro Ukrajinu specifickým poetickým filmem, ale nebudu lhát, Тіні забутих предків bylo náročné to sledovat a soustředit se. Vyplatilo se to však, jelikož jsou v jádru velmi krásným a povedeným filmem, poetickým náhledem do světa huculské kultury a jejich tradic. Děj je prostý, Ivan miluje Maričku, ta tragicky zemře, Ivan se zhroutí a žije politováníhodný život, dokud nepotká Palagnu a neožení se s ní. Jejich manželství je však nešťastné, protože Ivan stále myslí na svoji zesnulou lásku, a tak se Palagna začne stýkat s Jurajem, místním molfarem. Nevěra je odhalena, mačové se poperou a střet končí tragicky. Nic zvláštního, speciální je ale specifické zasazení západní Ukrajiny v okolí obce Kryvorivňa se svojí nádhernou přírodou, lesy, řekou a horami; se svým venkovským prostředím plném huculských tradic, zemědělského života a nádherné folklorní hudby, kterou si snad brzy najdu na nějakém playlistu (a během natáčení byla z velké části nazpívána lokálními Huculy - pod taktovkou skladateleMyroslava Skoryka). Z bohaté kulturní nálože mě nejvíce zaujala svatba, kdy byli novomanželé spojeni jařmem; Vánoční tradice s maskami, kde herecIvan Mikolajčuknosil masku smrti; čarodějnické praktiky Palagny a role molfara jako huculského zaklínače. Původem gruzínský režisérSergej Paradžanovodvedl i přes mé výhrady velmi dobrou práci, a ačkoliv jsou některé nedostatky viditelné, stále jde o výborný film, výbornou adaptaci knihy Michaila Michailoviče Kocjubinskeho, která stejně jako předloha krásně a poeticky vyzdvihuje huculské etnikum.

Viděl jsem, pozornost vesměs udržel jsem, ocenil jsem...třemi hvězdičkami.Stíny zapomenutých předkůdisponují úžasnou výtvarnou stránkou, pokud jde o práci s kamerou, barvami a filtry ve scénách, které často upoutají už samotným pohledem na přírodu, kroje či stavby zobrazovaného huculského lidu. To vše, podtrženo spoustou hudby, folklóru a poezie, je určitě obohacující a cenné rovněž v dokumentární rovině. Že bych byl ale po celou dobu stejně nadšený jako u vybraných scén a že by ke mě film hlouběji dorazil či přinesl nezapomenutelný zážitek, říct nemůžu. Sledovat ho je sice ze zmíněných důvodů často zajímavé, ale můj dojem ze sledování se nejednou hodně blížil k tomu, když jsem v minulosti u pár němých a experimentálních filmů napsal, že jsem se u nich cítil jako v historickém muzeu či na výstavě umění... Ústřední příběh je až příliš rozmělněn v epizodické formě a kulturní přehlídce tradic a umění, abych z něj cosi více měl. Tento styl artového filmu ve jménu čistě poetického výtvarna, se silnou minimalizací děje, není tak úplně pro mě.[60%]

Pravda, některé psychedelické výjevy mi přišly poněkud za hranou uměleckého hraného dokumentu s baladickým hraným příběhem (hned se mi připomněl Nikola Šuhaj a čarodějnice, a říkal jsem si, proč jen ti lidé jsou tam v těch horách pořád takoví tragičtí, že jsou to samé balady, a žádné romance? Četl jsem Haličské povídky od Stasiuka, ale pořád je to jen popis, nikoliv vhled do těch tragických duší.) Ale celkově se mi líbily všechny ty národní i místní zvyky (ačkoliv - i v českých zemích se rozhazovala mouka proti meluzíně), podané daleko živěji než od Plicky, dokonce i ten jemný, satirický tón vůči všem, kteří si myslí, jak si koupí Boha a že stačí na Vánoce zajít do kostela a rozhodit pár zlaťáků. Je to v jistých částech hodně poetické, to se mi líbilo rovněž, a také jisté zkrácené podání života pastevců v horách. A že je to zpěvné? Původní liturgie sv. Jana Zlatoústého, jak ji převzala a chrání pravoslavná církev, je zpívaná, bodejť by to ty lidi za těch x set let neměli v krvi. Ty folklorní věci jsou ale podané poněkud k divákovi nevstřícně - s tou magií se tam nepracuje od začátku, nebo ne alespoň v takové míře, aby to v určité chvíli nevyznělo jako pěst na oko. A ten konec měl znamenat, že se Ivanovi mohlo narodit šest dětí (nebo kolik jich tam za tím oknem koukalo), že jde o nenarozené děti? Každopádně jsem rád, že jsem to viděl a někdy se na to podívám docela rád znovu, jen si dostuduju magická lidová zaříkávadla huculského lidu, abych přesněji pochopil ten konec plný magie a zaříkávání. Jinak hluchoněmý blázen, který není blázen, mi přijde jako Ivanův anděl strážný, a jak tu ostatně někdo píše, ano, Ivan se vrátil k Bohu a je znovu vzkříšen a účastní se u Boha svatby (viz Nový zákon). Což se mi mimochodem také dost líbilo, to na víře postavené směrování filmu i života. A ještě jsem zapomněl na symboliku - některé obrazy sice jsou klišé (otázka zní, zda byly klišé v roce 1964), ale jiné jsou zase veskrze originální, třeba větvě stromu coby žíly lidského těla.

Magický realismus, vzniklý za časů sovětské Ukrajiny, natočený Arménem z Gruzie a odehrávající se na sklonku 19. století v rakouské Haliči kdesi v Karpatech. Už to je pozoruhodné shrnutí, ale film vlastně přesně podle toho vypadá. Paradžanova citlivost k barvám a etnografickým kuriozitám je nadřazena příběhu. Kamera je excelentní, u některých záběrů a kompozic jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Zajímavá je i hudba, kombinující lidovou hudbu Karpat se symfonickým orchestrem. Trochu slabší je příběh. Sledujeme jakousi variaci na Romea a Julii, která v polovině tragicky vyvrcholí, aby dále pokračovala tragedie jiná, neméně tísnívá. To vše v neměnném koloběhu ročních dob, církevních svátků a neodbytné osudovosti. Záhadou je, jak něco takového mohlo v SSSR vůbec vzniknout.