Sopka (1997)

Vidět Sopku po letech je fascinující zážitek hned z několika důvodů. Především proto, že takové filmy už dnes prakticky nevznikají. Devadesátá léta měla specifickou odvahu: nabídnout divákům příběh, v němž se uprostřed jednoho z největších měst světa probudí vulkán, a tvářit se přitom, že jde o životaschopné drama. Ano, z hlediska pravděpodobnosti je tahle zápletka na míle daleko od reality, ale film překvapivě ukazuje, že i přepjatá premisa může fungovat, když stojí na solidním žánrovém řemesle.
 
Režisér Mick Jackson tu pečlivě skládá jednotlivá narativní centra – dva parky v úvodu, nemocnici a lávový proud v druhé části, z nichž každý segment dostane vlastní vyvrcholení. Film přitom zvládá věc, kterou současné blockbustery často nezvládají: umí pracovat s prostorovou logikou, rytmem a gradací, a to v dlouhých, dynamických sekvencích, které dávají smysl a nepůsobí chaoticky.
 
Jedním z nejzajímavějších prvků je způsob, jakým snímek rozvrstvuje své postavy. Nejen hlavní duo v podání Tommyho Lee Jonese a Anne Heche, ale i vedlejší figury – hrdinova dcera, pracovníci metra, lékaři, záchranáři, rasově vyhrocený spor mezi policistou a černošským mladíkem – mají vlastní malé dramatické oblouky. Film tak naplňuje tradici hollywoodského katastrofického žánru, kde jednotlivé lidské příběhy fungují jako mozaika, z níž lze skládat celkový obraz krize. A ačkoli jde o postup starý jako Hollywood sám, zde je proveden s nečekanou péčí.
 
To ovšem neznamená, že Sopka nemá své limity. Naopak – některé momenty jsou tak přepálené, že balancují na hraně parodie. Zastavení lávového proudu betonovými bloky, přenášení lidí nad bublající lávou pomocí žebříku nebo okamžiky, kdy se zdá, že magma má vlastní navigační systém a systematicky míří tam, kde scénář potřebuje napětí… to vše vyvolává úsměv i tehdy, když se film snaží o opak. Klišé se hromadí a místy je až neuvěřitelné, jak scénář rezignuje na věrohodnost.
 
Jenže právě tady přichází moment překvapení: navzdory hloupostem, naivním momentům a přemíře amerického patriotismu film funguje. Má tempo, má tah, má zábavné dramatické miniepizody a v několika případech nabídne dokonce i překvapivě silné vizuální motivy. Atmosféru devadesátkové katastrofické vlny dotváří i výrazné sociální téma – nenucené, ale přítomné: otázky rasového napětí nebo postavení žen ve stresových situacích jsou ve filmu zakomponovány se zřejmou snahou o lidský přesah.
 
Sopka tak nakonec není hloupým béčkem, jak bývá často popisována, ani ryzí fraškou. Je to film, který kombinuje bizarní premisu s profesionálním řemeslem a v několika sekvencích dosahuje překvapivě vysoké úrovně inscenačního umu. Ve srovnání s Rozpoutaným peklem možná působí o něco méně komorně a věrohodně, ale oba filmy se spíše doplňují než soupeří – každý zachycuje trochu jiný aspekt tehdejší žánrové tradice.
 
Z dnešního pohledu je možná největší hodnotou Sopky právě to, jak nekompromisně připomíná dobu, kdy katastrofické filmy stavěly na lidských příbězích, jasné struktuře a fyzicky působící akci, nikoli jen na digitálním chaosu a frenetickém střihu. Ano, příběh je praštěný – ale samotný film ne. A půl hvězdičky navíc klidně dám právě za to, jak často je odmítán jen kvůli své naivitě, aniž by diváci ocenili, jak dobře pracuje s klasickými filmovými postupy.

Film o sopke bez sopky. Výbuchy haraburdia, láva zastaviteľná barikádami, premety áut, valiace sa kamene bez Rolling Stones, to všetko tu bolo, len sopku neukázali. Takzvanývulkán inkognitoa rovnako tak žáner "katastrofický film" ostal skrytý. ChudákTommy Le Jonessa z toho údivu väčšinu času tváril akojašterica.

Ve své době Seagal naložil Tommy Lee Jonesovi na jedné letadlové lodi kdesi v Pacifiku, bylo tedy otázkou času kdy Tommy vyzve někoho na férovku, aby si schladil žáhu. Ten někdo je samotná Sopka. Zpočátku to připomíná monster horory a pak už je to často velmi blbé. Láva se valí ale centrem Los Angeles, ale nemá samozřejmě šanci. Velmi mě zaujala dcera hlavního hrdiny, podle scénaře musela mít zhruba tak 7 let, ale hrála jí 15 letá holka. Přepsat její chování už se ale nikdo neobtěžoval. 50%

Vyčerpaně šablonovitý, televizně vypadající (a zrežírovaný) katastrofický spektákl s jinak lákavě fantasmagorickou premisou sopky uprostřed Los Angeles (čili žhavou lávou v ulicích a tunelech metra) se bohužel ve svém žánru, už z podstaty nikterak inteligentním, zařadil mezi ty vůbec nejhloupější. Obzvlášť v bezmála parodickém závěru se s gejzíry rodinně-hrdinného klišé a patosu k nepřežití nepopasoval ani rozhodný záchranář/otec Tommy Lee Jones.

Tento katastrofický film som nevidel, už nejaký ten rok. Zaujímavý nápad a hlavne pekne spracované. Máme tu slušný príbeh a hlavne skvelé herecké výkony. Efekty a masky sú tiež veľmi dobre. Veľa k tomuto filmu nemám čo povedať. Proste starý dobrý katastrofický film.Film môžem odporučiť každému kto má rád katastrofické filmy. Celkové hodnotenie za mňa je 80%.