Skupinový portrét s dámou (1977)

Velmi zajímavý a působivý pohled do Německa za druhé světové války. Na lidi a jejich charaktery a chování. Na poslušnost a svědomitost. Na strach a ustrašenost činů. Na frustraci z vývoje a vztek z blížícího se konce. Na zapálenost a uvědomělost. Na pokusy o vzdor a jejich trest. Na opatrnost a snahu o lidskost. Na spekulace o nabytí majetku za každého času. Na cynismus a beznaděj po krutě tvrdém konci. Na lehkomyslnost i nelehkou romanci. V těžkých časech se lidské charaktery vykreslují do jasných a skutečných barev. Hrozí, vzbuzují soucit i strach, varují a šeptají svá tajemství. Leni Gruyten (dobrá Romy Schneider) je žena, kterou zajímá život a její blízcí. Snaží se pomáhat a přežít. Snaží se žít a milovat. Dychtivě si bere chvilky štěstí, dává svůj temperament a touhu. Boris Koltowski (zajímavý Brad Dourif) je zajatcem života, který si s ním zlomyslně pohrál. Ale alespoň na chvíli dostává svůj okamžik velikosti a štěstí ve tvrdých časech: Z dalších rolí: poslušný i opatrný a trochu lidský provozovatel květinářství Walter Pelzer (dobrý Michel Galabru s hlasem Haralda Leipnitze), Lenin toužebný milenec Erhard Schweigert (Vadim Glowna), Lenin bratr nespokojený s nacistickou mocí Heinrich (Vitus Zeplichal), Lenin zásadový a nezlomný otec Hubert (Richard Münch), cynický voják Boldig (dobrý Rüdiger Vogler), ustrašený doktor slavistiky Scholsdorff (Fritz Lichtenhahn), přesvědčený a zahořklý veterán Kremp (Wolfgang Condrus), ziskuchtivý Otto Hoyser (Rudolf Schündler) a jeho dcera Lotte (Isolde Barth). A mnoho dalších postaviček, které vyplňují pestrou mozaiku těžké a kruté doby, která hlavně ničí a bere.

Jak je u Petrovičových filmů zvykem, i Skupinový portrét s dámou je nejpůsobivější v momentech, kdy hraje hudba - na její výběr a spojení s obrazem má tento rejža opravdu skvělý cit. Samotný příběh je ale podáván poněkud zvláštním způsobem. Důraz není kladen na nějaké podrobné vykreslování situace, ale spíše na podávání jednotlivých scén jako jakýchsi vybraných atmosférických okamžiků, které jsou součástí širšího období a kontextu - na to se už ale Petrovič nezaměřuje. Tento styl podávání informací může mít vzhledem k divákovi pozitivní i negativní účinky, u mě to zůstalo tak nějak na půli cesty. Na filmu je mimo jiné zajímavá i kombinace jugoslávských a německých "fassbinderovských" herců, vidět v jednom filmu Raaba a Zeplichala společně s Batou Živojinovičem nebo Milenou Dravič je opravdu nezvyklý zážitek.

Jo, tak tohle bylo silný kafe. Nějak jsem na to nebyla připravená. Zdání klame. V tomto případě klame ten mírumilovný název. Mírumilovného na filmu není ale zhola nic. "Užij si válku, mír bude ještě horší." Postavení "obyčejných" Němců, tedy řekněme normálních lidí z druhé strany už znám z literatury, knih, filmové zpracovnání není o mnoho méně poutavé, smutné, drsné a lidsky kruté. Válku vymýšlí pár chorých mozků tam "nahoře", ale kdo nejvíce trpí a kdo na ni nejvíce doplácí jsou tisíce a tisíce lidí tady "dole". Život je zkrátka pěkná mrcha. Galabru je zde překvapivě sakra dobrý a věrohodný a patří mu můj obdiv. Frau Schneider se snad ani nemůže stát, že by ho neměla, ačkoli se před natáčením ptala, "jestli je skutečně tak dobrá pro tak vážný film zachycující poválečné Německo". Trochu mi vadila Borisova až moc dokonalá němčina, přece jen na ruského zajatce... Možná mi ale šlo jen ucho šejdrem. Zvláštní snímek, který rozhodně stojí za to, i když ho tenkrát tisk nemilosrdně odepsal. Jediná, kdo vyvázl bez poskvrnky, byla Romy Schneider a byla jí udělena Zlatá medaile Německého filmu.

K pochopení je zřejmě třeba znát román, což není můj případ. Svoji nespokojenost si vysvětluji tak, že rozsah literární předlohy je patrně natolik veliký, že se prostě do hodiny a půl filmu směstnat nedal. Děj se odehrává v útržcích odlehlých časově i obsahově a pro neznalého diváka působí hlavně jako nepřehledný zmatek. Sdělení, které se autoři snažili zprostředkovat, je určitě hluboké, Romy Schneider je skvělá, ale pochutnání to nebylo.

Jugoslávský režisér Aleksandar Petrovič úspěšně převedl na plátno stejnojmennou knihu od Heinricha Bölla. Jedná se snad o první film, kdy válku vnímáme očima obyčejných Němců, kteří přes všechny válečné útrapy chtěli žít obyčejný život a zamilovat se třeba do cizince. Třeba do ruského zajatce ve vazárně smutečních věnců. ... Romy Schneider si s chutí zahrála roli Leni, a to už jen pro to, že jako Němka vždy cítila potřebu vystupovat v protiválečných filmech a tím aspon trochu smýt vinu Němců za druhou světovou válku. ... vytknul bych snad jedinou věc. Velkou část filmu Romy Schneider představuje dívku něco málo starší dvaceti let. V roce natáčení jí však bylo už 37. Dvacetiletou sice hrála uvěřitelně, nicméně tvář 37 leté ženy skrýt nemohla ani za ten nejlepší makeup.