Skinamarink (2022)

Je potřeba vědět, do čeho jdete. Není to klasický horor, jak ho znáte. Má velmi vágní, nejasný děj, je extrémně pomalý a nedrží se klasického způsobu vyprávění. Skinamarink je experiment, který je celý o formě. Jednak o vizuální stránce, která si originálně hraje s barvami, světlem, tmou  šerem, evokující noční můry a stav spánkové paralýzy. Ještě důležitější je ale zvuk, protože většina děje je vyprávěná zvukem; kamera většinu filmu míří někam do roku nebo na detail rámu dveří, takže nevidíte, co se děje, a musíte poslouchat. Celkově jde spíš o pocitovou, vjemovou záležitost, než o film, kde vás zajímá, co se bude dít dál. To vám buď vyhovuje nebo ne. Jestli mi to něco připomnělo, tak je to starší experimentální filmBegotten, který měl podobně extrémní vizuální styl a podobně mlhavý styl vyprávění... Hlavní problém Skinamarink je v tom, že je příliš dlouhý a nezvládá tak dlouho udržet pozornost. Poloviční stopáž by byla zcela dostačující.

Ne, nejsem další oběť TikToku, co si to pustila kvůli trendu, ale i tak se cítím trochu podveden. Skinamarink je bezpochyby ojedinělá věc, ale ruku na srdce – sedne to asi tak jednomu člověku z deseti a já to tentokrát nebudu. Originální námět o dvou dětech v prázdném domě bez táty je fajn, zvuková stránka je dokonce naprosto geniální, ale tam pozitiva končí.
Vizuální stránka je čistý masochismus. Sledovat 100 minut zrnitý obraz, který se navíc točí v divných smyčkách, je po první půlhodině spíš na paralen než na filmový zážitek – regulérně mě z toho rozbolela hlava. Atmosféra čekání na to kdy to začne je sice fajn, ale když to čekání trvá věčnost a nic se neděje, tak i ten nejhustší strach prostě vyšumí do ztracena. Je to tak experiment, který trestuhodně přepálil stopáž.
Nejvíc fascinující na celém filmu tak nakonec není děj, ale fakt, že to stálo směšných 15 tisíc dolarů. To, co tvůrci dokázali z takového rozpočtu mediálně vytřískat, je v podstatě marketingový zázrak a v tomhle směru jim patří můj hluboký obdiv. Jako film je to ale úmorný test divákovy trpělivosti, u kterého se divím, že jsem ho vůbec dokoukal. Dávám dvě hvězdy za zvuk a odvahu. Celkové hodnocení 35%

Ten, kto nazval toto jedným z najstrašidelnejších hororov posledných rokov musel mať zvláštny zmysel pre humor alebo v živote nevidel nič poriadne, z čoho by pustil do gatí. Jediné, čo môžem naSkinamarink-uoceniť, je odvaha vytvoriť originálny horor založenom na predstavivosti diváka kde stačí hromada statických záberov a zvukov v pozadí striedajúcich pohltivé ticho. Ale keď sa na to pozrieme ako celok, nefunguje to po nijakej stránke a tých vražedných 100 minút je nekonečných, obzvlášť keď zoberieme do úvahy, že sa tam toho deje úplné minimum. Strata času.

A do pi*e,neverim vlastnym ociam,ze tato ko*otina ma 43 percent,to je neuveritelne,prvych 15 minut som este dal,ale potom prislo na rychle pretacanie,tento kanadsky mega-shit urcite v mojom rebricku najje*nutejsich filmov vsetkych cias obsadi jednu z vrcholnych priecok,ale fajn,beriem,nebudem sa rozculovat,za mna odpad velkych rozmerov...:⁠-⁠)

Horor z velké části stojí a padá na zvuku a pokud Skinamarink zvládá něco mistrně, je to právě sound design. Ten v kombinaci s neurčitě zrnitým vizuálem s minimalistickým využitím světla evokuje dávnou noční můru, jejíž detaily se ztrácí v mlžném oparu, ale tu a tam některý bolestivě vystoupí a zůstane s vámi po zbytek života. Jsou tu scény, které jsou až fyzicky nepříjemné jak přetékají napětím (rozhovor s matkou). Skinamarink skvěle využívá setting strašidelného domu jako liminálního prostoru a každý jeden záběr by na r/LiminalSpace posbíral tunu upvotů. Mizející dveře a okna a nemožnost tak opustit dům, takřka úplná nepřítomnost lidí a absence záběrů na jejich tváře, chodby domu působící jako bludiště bez východu - to vše vyvolává dojem hraničního prostoru mimo náš svět, který je přechodem někam dál a člověku nezbývá neč čekat. A čekat budete v tomhle filmu opravdu často. 100 minut je na podobný jednoduchý koncept prostě moc a upřímně mě překvapuje, že největšího hypu se projektKyla Edwarda Balladočkal právě na TikToku, když k jeho sledování je potřeba velká dávka trpělivosti. Byť mi utekl poměrně rychle, i tak jsem měl pocit, že je až zbytečně naředěný. Což možná podporuje jeho snové vyznění, ale rozhodně ne divácký zážitek. Ball navíc v závěru ztrácí nit a ten se tak stává pouhým sledem sice účinně děsivých, ovšem samoúčelně působících scén. Ale největší problém mám s přitomností laciných lekaček. Mnoho z creepy scén je totiž zakončeno prvoplánovými jumpscary, které naprosto podkopávají budovanou atmosféru a ke zbytku filmu se absolutně nehodí. Skinamarink je však i přes spoustu neduhů unikátním autorským projektem, který na svůj podžánr nahlíží novátorsky (podobně jako třebaIn a Violent Naturena slasher) a všechny ty porodní bolesti jsem mu ochotný pro jeho originalitu odpustit. A kdykoli si ho dám radši než 100. příspěvek do Conjuring nebo Insidious univerza.