Simple Men (1992)

Další z Hartleyho filmů s ústředním tématem pošramocených vztahů a kontrastu "krize" a "touhy". Simple Man má jednoduchý, mnohokrát zpracovaný příběh. Hlavním tahákem ale bezesporu jsou brilantní dialogy s filosofujícím nádechem, podmanivá hudba či mnou vždy tak "obdivované" kapku bláznivé, bezprostřední a hlavně zábavné a vtipné postavy. A to že chvílemi kamera, střih či obraz vypadají poněkud nejistě a hlavní herci někdy až zázračně neherecky jsem nevnímal, nehledě na to, že film byl natočen ve velmi skromném rozpočtu mi jednoduše přišlo, že to tam patří a značnou měrou napomáhá výsledné kvalitě.

Nehýbejte se. Děj je ohraničený touhle jednou větou z obou stran a někde uprostřed je kulečníkové plátno s nepřehledně rozstřelenými koulemi a jeden rozbolavělý, na duši potlučený bratr říká druhému, že když do nich nebude šťouchat, tak samy se hýbat nebudou. A o nepředvídatelnosti tvrdých šťouchanců a potlučenosti udivených, ale žalostně i komicky si zvykajících duší, které nemohou přijít na to, jak si v tom natažení na skřipci mezi touhami a trabli odpočinout, to celé je. *** Od prvního do posledního jsou to všechno jednoduší lidé; každý má svoji geometricky prostou logiku, svá přímá, instantní řešení, své bolestivé reakce na poslední životní šťouch; ovšem situace jsou už řádně zamotané, koule-duše zjizvené a popraskané a vy nikdy, za boha, nevíte, jaké všechny síly, poškrábané a zprohýbané plochy hrají v kterém okamžiku roli, do čeho jste to svojí přidělenou rychlostí vlítli a z jakého popudu kdo co v příští chvíli řekne nebo udělá, ale pokaždé vám to vyrazí dech a jakoby mimochodem kolem střetu vykvetou kouzelné ornamenty point o veselé bídě života. *** A každý z těch lidí bude mít po některém zvlášť bolavém šťouchu nebo rozstřelu ty svoje chvilky, kdy soustředěný do sebe, s rozostřeným pohledem, zapátrá v nitru posté uskřinutém tím nevlídným, zrádným, nepochopitelným světem kolizí s druhými, a bude znít, jako by vykuckal Šalomounovo hovno, jako by recitoval breviář vyšinutého kazatele. *** A nedá se to zastavit, dokud se člověk nechá pošťuchovat do střetů a dovolí, aby se moment síly skrz něj v úhlových vzdálenostech přenášel dál na druhé, dokud bude pokračovatelem bolesti z nárazů. Dokud se například nepřestane hýbat a nespočine tlaku a tahu navzdory. Proto se také závěrečné "Nehýbejte se" má k tomu úvodnímu živototvárnému (gangsterskému, rozstřelovacímu) právě opačně, je redundantním, umrtvujícím příkazem policisty, bezvýznamným šťouchem s křížkem po funuse, zaznívajícím ve chvíli, kdy černá osmička už sama našla svůj klid. *** Simple Men představují ničemu nepodobný, bravurně zvládnutý majstrštyk, kde jednotliviny jako hudba, kamera, obraz, zvuk, herectví, střih, scénář... jsou brilantně zorchestrované složky sžíravě vtipných, empatií a soucitem podložených, absurdně zinscenovaných a přitom dokonale srozumitelných životních karambolů. *~

Některé dialogy a situace jsou skutečně vtipné, Robert John Burke má určité charisma a taneční scéna je tak divně groteskní, že to má jisté kouzlo, ale jinak film trpí všemi neduhy americké nezávislé scény, včetně rozvleklosti děje, nepříliš zdařilým mixem žánrů a odstupu, který mi brání vžít se do vnitřního světa postav. Uznávám ovšem, že je to můj první film od Hala Hartleye, takže mi možná něco podstatného uniká.

Skoro perfektní a skoro dokonalé. Přesně ten typ filmů, které mám tak rád. Od Hala zatím první a je otázkou, jestli jeho další vůbec seženu. Jde to velmi ztuha, ale neváhám, tahle brilantní, černá komedie mě navnadila víc, než dost.

.