Silný kafe (2004)

Byl by to mnohem lepší film kdyby měl trochu koherentnější příběh. Většinu času jsem trávil přemýšlením nad tím, o co ve filmu vlastně jde. Na povrchu to je film o skupině kamrádů, kteří jedou na výlet, pak je tam ale několik vedlejších příběhů, které s tím hlavním moc nesouvisí. Postavy byly takové všelijaké, některé byly docela zajímavé, jiné naopak téměř bez jakýchkoli osobnostních vlastností. Herecké výkony byly dobré, ale nic víc se o nich říct nedá. Prezentace byla hodně zvláštní, některé scény byly natočené stylem mockumentu a kvůli tomu se do filmu vzhledově moc nehodily. Kdyby ale byl celý film natočený jako mockument, tak podle mě mohl být lepší. O hudbě se toho taky moc říct nedá, byla tam, ale nebyla ničím výrazná.5/10

Tohle bylo opravdu hodně silný kafe. Celý to působí hrozně amatérsky, špatný zvuk, vizuál na úrovni home videa, příšerná návaznost scén, dialogy a vůbec celkově mluva protagonistů jsou dost bída. Účast opravdových herců vubec nechápu a fakt že to běželo v kinech taky ne. Proč tedy dvě hvězdy? Ty ode mne dostává jen a pouze Martin Hofmann, ten ty exoty umí hrát fakt dokonale, navíc má jako jedinej výborný kecy. Jinak doufám že už to nikdy neuvidím.

K mému velkému překvapení jsem objevila celkem zábavný a odsýpající snímek. Pravda, že herců, kteří by si za jejich hraní v tomto filmu zasloužili pochvalu je zoufale málo, ale překvapil mě Martin Hofmann. Občas se stává, že někteří lidé od filmu chápou žánr komedie jinak, ale tady jsem se dost pobavila..akorát dramatické to teda moc nebylo kromě "kafe" .Pravý český humor jako takový v podstatě neexistuje(nebo mám takový neodbytný pocit), ale občas neuškodí takovému mýtu uvěřit a pokud by se vědecky prokázalo, že český humor existuje pak by to byl tento snímek a v čele před ním Pelíšky.

Z toho filmu jsem byl celou dobu nervózní, vadily mi ty disharmonický vztahy, postavený na egu, nakonec ale dávám plnej počet. Podle mě je to dobrý film, zachycující nedobré věci. Konečné vyznění je v tom smyslu, že za všechno špatné mohl ten režisér, kterej nakonec zůstal stranou od ostatních (jako vyvržený Satan; co jí to tam předčítal, Miltonův Ztracený ráj?), ale v tomhle filmu byly všechny postavy divný: hysterická Albánka, její přítel notorik, divná manipulativní pizda, která by svému partnerovi odpustila všechno, jen ne neúspěch, podivně křečovitý produkční, jeho retardovaný bratr...

Sympatický malý nízkorozpočtový film, který žel doplácí na dýchavičnost, neujasněnost toho, co chce říct - a v neposlední řadě na mizernou technickou kvalitu zpracování. Má to atmosféru, některé velmi dobré herecké výkony, ale tak nějak film neví, čím chce být, a co chce říct. ----- Když si nezdvořile vypůjčím logo z jiného slavného českého generačního filmu, a pokusím se vytvořit skoro podobnou, i když levnější kopii této slavné předlohy, ještě pořád to neznamená, že budu mít také úspěch.   Silný kafe vytáhlo se silným sloganem a už vůbec z celé prezentace díla máte pocit, že tvůrcům poněkud chybí pokora. Nebo alespoň režisérovi islandského původu Börkuru Gunnarssonovi, který však např. ctnostně tají, že sice studoval FAMU, ale studia nikdy nedokončil, a nikoliv ze své vůle...   Ale to všechno se může ukázat být hnidopišskými výhradami, když před sebou zříme velké, silné a geniální dílo. Pak by podobné odsudky musely ustoupit stranou. No jo, ale po zhlédnutí Silnýho kafe máte pocit, že jste sice viděli příjemnou komedii, ale že z ní lautr nic nemáte. Vůbec se neorientujete v jednání a myšlenkách postav. Jedna situace za všechny – zjistíte, že vaše holka chodila kdysi s vaším nynějším šéfem, a když se potkají, div si nedají pusu stylem krční mandle na krční mandle. Samozřejmě to ve vás vzbudí žárlivost a oprávněnou zlost. Ale divný jste vy! Protože se neumíte bavit.   V příběhu sledujeme osudy několika postav – jako tomu je např., hm, řekněme u Samotářů. David pracuje jako režisér, kterému jeho šéf neustále háže klacky pod nohy v podobě neschopných milenek, chodí a žije s Renatou, a má správně cynický pohled na svět. On je tou hlavní zápornou postavou. Renata trochu připomíná hlavní hrdinku filmu Paralelní světy – také neví, co chce, co má čekat od života, hraje na divadle, ale nevíme, s jakým úspěchem, a když konečně najdu samu sebe, zjistí, že je pravděpodobně promiskuitní, případně že má ráda básničky v kombinaci s divokou pijatikou. Vyloženě kladná postava.   Druhou dvojici tvoří přistěhovalí cizinci, žijící a působící v Praze – Tomislav a Maya. On je neschopný ožrala, neschopný si sám najít práci, bohém, kterému nakonec práci sežene Renata na divadle. Maya trpí věčnými hysterickými záchvaty a výčitkami, aby si Tomislav konečně našel práci, a když je mu tedy práce nalezena, Maya se uklidní. Sice poněkud neurotický, ale jinak veskrze kladný pár.   A zbývá nám posledních pár účastníků do party –  Davidův namyšlený, ale schopný šéf Honza, který si dokáže půjčit na večírek celý dům výměnou za projížďku autem. A jeho málomluvný soused Láďa, který tráví veškerý čas četbou knih nebo tlacháním s Honzovou matkou (s otcem to nejde, neb ten jen stále kouká na televizní estrády).   Všichni se – někteří pravda proti své vůli – sejdou v chatě v lesích a u řeky. Mezitím s ejedni hádají, druzí sem tam také, výlet na lodích vypadá, že spřátelí muže a ženy zvlášť, výlet do rodného městečka dívek však opět vykope na světlo různé povahové rozdíly,a vše se nakonec tak divně zamotá, že někteří prohlédnou a zjistí, co vlastně od života chtějí, zatímco ti žárliví sobci sedí doma a užírají se (ne, ožírají, užírají. Ožírají se ti ostatní.).   A aby snímek byl alespoň trochu atraktivní, tak vedle méně známých a spíše divadelních herců, byli obsazeni do role Honzových rodičů Jiří Lábus a Hana Maciuchová, kteří se na plátně objeví všehovšudy dvakrát... A onen zmiňovaný nabitý soundtrack? Celkem za celý film asi dvě tři písničky, navíc ne celé... Kamera? Nu, kdyby se kameraman naučil ustálit obraz hned po přiblížení na detail a nešvenkoval s ním hledaje správnou pozici, možná bychom se o kameře mohli pobavit víc. Zvuk? Hádejte, jak asi zní, když něco točíte kontaktem a něco postsynchronem a teď to pouštíte vedle sebe?   Zase na druhou stranu – nějaký děj, příběh, film má. Pár vtipných a suchých hlášek také zazní, i když samy o sobě film neudrží (o tom se už mohli přesvědčit tvůrci „jedné ruky netleskající“). Ale celkově, když budete prchat před závěrečnými titulky ze země pohnojené cornflaky, už nebudete vědět, nač jste se dívali, proč jste se na to dívali, a proč proboha jsou dobří jenom ti, co pařej a podváděj?