Sedm psychopatů (2012)

Martin McD natočil postmoderní gangsterku. Nebudu si před tebou hrát na to, že rozumím, co znamená „postmoderní“. Je to jen slovo, chápeš, je to jen slovo. Martin se postavil na ramena obrů. „Jsem jen člověk s nějakou znalostí a zkušeností.“ Vzal práci mnoha tvůrců před ním, spisovatelů, dramatiků, filmových režisérů, scénáristů, filozofů, teologů, přidal k tomu léta shromažďované žánrové postupy, vychytávky, započítal do toho schopnosti herců a štábu, přimíchal americkou fascinaci zbraněmi, násilím a zločinci; všechno to rozstřihal na kousky, rozsypal po místnosti, do toho rozstřihal a rozházel sám sebe, postavil se doprostřed, začal přemýšlet o všem, co je důležité, o mezilidských vztazích, přátelství, politice, náboženství, spravedlnosti, lásce; před sebe si postavil průměrného diváka a před ním ze všech těch kousků poskládal a pospojoval film, gangsterku s mnoha skrytými i zjevnými významy a přesahy snad do všech směrů a stále se to snažil poskládat tak, aby tomu rozuměl a bavil se u toho i divák, který žádné přesahy hledat nechce... Hele, postmoderní je jen slovo, život jde jinudy. Nečekejte komplexní hluboké myšlenky na konci se s filmu stává jen hříčka s americkými scénáristickými a režisérskými postupy končící tajemným vtípkem. Jako když se scénárista snaží najít pokoj a mír v hollywoodském světě plném psychopatů. Pokud v tom světě zůstaneš, je to nemožný úkol.

Martinu McDonaghovi se povedlo natočit film, který mi chvíle připadal jako nesmyslná, místy i docela odpudivá slátanina, aby postupně získal relativně smysluplný i ucelený tvar a já se začal časem stále více bavit a také aktivně přemýšlet, co se asi snaží tímhle dílem umělec říct, abych na to stejně nepřišel (což mě trochu štvalo i bavilo zároveň). :o) Snaha povýšit tvůrčí i diváckou zábavu z násilí a vulgárnosti na cosi „intelektuálního“ zde probíhá v takovém stylu, že i jistý Tarantino by mohl docela závidět. Vnáraly se mi asociace ale i na mé oblíbenější tvůrce: Luise Buñuela i čerstvého nebožtíka Bertranda Bliera, pokud jde o černohumornou absurditu mnoha dialogů a situací, surrealismus v místy zprvu nerozeznatelných přechodech z reality do fantaskních představ nebo časoprostové hry... Kreativní a pozitivní naSedmi psychopatechje, že řádka krvavých zvrhlostí, mnohdy přepálených, je výplodem postav lehce švihlých scénáristů v akci, někdy i následně vtipně ztrhaných („Ty ženské postavy jsou napsané strašné! Většinu buď zastřelíš nebo ubodáš do pěti minut.")... a celkově pozitivní a hlavní pro mě je i to, že jsem zde přes ty rozkolísané dojmy moc nenudil. Během první hodiny jsem se střídavě bavil a bojoval s pocitem, že sáhnutím po tomto filmu jsem omylem nastoupil do špatného vlaku s odlišnou trasou a zjistil to pozdě, ale s přechodem na poušť ve druhé polovině jakobych se navzdory všemu ocitl po delší oklice již zpátky doma a chrochtal nad skvostně vyšperkovanou absurditou. Walken i Waits válí a baví mě opakovaně, na Rockwella jsem si dlouho zvykal, aby mě od zastávky v té poušti bavil rovněž, a na Harrelsona si plně nezvyknu asi nikdy... Zatím silné 3* s tím, že se možná sem ještě někdy vrátím a navýším...[70%]

Tarantinapovažuju za nejslavnějšího amerického psychopata a jeho filmy za skvělou ukázku toho, jak funguje okouzlení a manipulace s davy, kteréžto jsou většině psychopatů dány do vínku. Podobnou averzi mám k filmům jako je třebaKingsman...psychoprejt zábava pro latentní násilníky. Proč bych si tedy měl pouštět komedii s názvem Sedm psychopatů? Jsem snad retardmen? Důvod je prostý. Martin McDonagh. Martin McDonagh je totiž velmi chytrý a talentovaný chlápek, který umí napsat filmy o nájemných vrazích a psychopatech a nechá v nich tyto postavy trousit hlášky a sypat kulky do nebohých obětí, ale v jeho podání nejde o adoraci násilí, nebo o snahu stylizovaně ho zatraktivnit. Jeho scénář je originální, má víc vrstev, zajímavé postavy a mnohé scény jsou absurdní ...věřte nebo ne, intelektuálním způsobem. Je to velice svěží... ano pořád píšu o filmu, ve kterém je sedm psychopatů a minimálně deset lidí umře...někteří dost brutálním způsobem. Svým způsobem je tento film důkaz, že nejsem jen pacifistický pokrytec s kolíkem v zadku, ale že mám vcelku vysokou míru tolerance vůči násilí, pokud je použito v zájmu příběhu a ne jen jako cingrlátko pro krvemily. V případě tohoto filmu jsem dokonce vysloveně spokojený. Z té bohaté herecké sešlosti je zřejmé, že se scénář líbil nejen mě. A největší radost z něj musel mít Rockwell, protože postava Billyho dala vyniknout všemu co umí.Přestože je to jen krimi komedie, nažrat dostal i mozek a to mě baví.

Když to vezmu kolem a kolem, ten film je vlastně naprostá hovadina (což se ale v tomhle žánru dá naprosto chápat) bohužel je problém především v tom, že to bylo celkově nedotažené a něco tomu chybělo. Dávám tři hvězdy, ale všechny si zaslouží především Sam Rockwell, který z toho dokázal udělat aspoň pro mě koukatelný film (ta stopáž tady byla docela odvážný krok, co si budeme) on totiž i psychopata dokáže zahrát tak, že se stane nejlepší postavou příběhu. A ta jeho čepice? No byl k sežrání, nebudu tvrdit že ne. Jeho musí tyhle weirdo role vyloženě bavit, jinak to není možné.

Velice jednoduše si Sedm psychopatů dokážu představit jako jeden velký natočený průser s kapitálním P, ale v režii Martina McDonagh se nám dostavilo originálně zpracovaného ulítlého příběhu, kde do sebe všechno zapadá, správně vybrané obsazení (Christopher Walken je vynikající!), obyčejných dialogů, které by od jiného režiséra vyšly do prázdna tady hrají důležitou roli, tak jako při stanování uprostřed pouště, kde se i na takovou "obyčejnou" scénu kouká a ani nedýcháte. Navíc s hudebním podkresem, který mi stylově připomínal první Nolanovky. Zkrátka je to něco jiného, něco nevšedního, navíc s gore se tu taky nemazlíme, není to dokonalé, ale tak nějak mě to zahřálo u srdíčka, potěšilo mě to jako blázen, protože jsem k tomu zase jednou cítil lásku k filmu a tu Martin McDonagh opět poBruggáchdokázal přenést ke mně. Slabší 4*