Salon Kitty (1976)

S filmy Tinta Brasse mám obecně problém. Poznal jsem jej postupně skrze Caligulu, Papriku, Takové jsou všechny, Lásku a vášeň a Voyeura (které jsem všechny promítal ve "svém" brněnském kině) a výtky mám víceméně stále tytéž. Prazvláštní obrazové kompozice a střih, obsese v zrcadlech a holých dámských zadnicích s podvazky, herecké ne-výkony (i u známých a renomovaných představitelů), divný nesoudržný scénář, neslaný nemastný konec... A Salón Kitty (kterým jsem dal Brassovi šanci cca 30 let po jeho tehdy posledním Voyeurovi) má opět tytéž "poznávací znaky". Ve výsledku není film ani historický, ani erotický, ani skandální, ani ničím objevný...

Nemám rád pokrytectví a rozhodně mi nevadí pornografie. Tedy ta normální, ve stylu velkoprodukcí Private nebo opulentních scén a la Marc Dorcel. Ale nesnáším, když se někdo pokouší vydávat pornografii za umění. Příkladem budiž Caligulka s celkem hvězdným obsazením a také řadou modelek a explicitními pornografickými scénami včetně komerčních detailů. Kdyby Tinto Brass točil slušné pornofilmy, možná by ho ani člověk neznal. Ale tahle jeho díla jsou docela známá a pozoruhodné je, že nejsou ani pornografická, ani erotická, ani zajímavá, ani...vlastně nejsou o ničem. Vidět v Salonu Kitty něco víc, co se třeba může týkat hlubšího poznání nacismu a jeho stoupenců je zcela mimo. Vyjeveně tvrdit, že ano, tohle nacisté dělali, je mimo ještě víc. A představa, že takhle nacisté (gestapo?) chytali takhle třeba vojáky, kteří s režimem nesouhlasili nebo chtěli dezertovat? To by museli těch bordelů mít po celém Německu tisíce. Nepotřebovali je. Měli SD s gestapem a nemuseli respektovat žádné zákony. To jim stačilo k tomu, aby zničili všechny své skutečné i potenciální nepřátele. To je ta podstata totalitního režimu. Ani komunisté nepotřebovali rudé salony Kitty. A s tím tahle sračka nemá společného lautr nic, je to jen jedna z verzí oněch italských filmů z koncentráků, s hrdinkami sadistickými dozorkyněmi, které byly ve své době "populární", než byly natočeny filmy, jejichž tvůrci přesedlali na horrory, což jim umožnilo vydávat za umění zase něco jiného. Jinak film je snad zajímavý jenom maličkou roličkou Aleny Penz (Pencové), české herečky, jejíž život představuje alternativní osud tragicky zemřelé (zavražděné) Jany Novákové. I ona se vydala kolem osmašedesátého do západního Německa a úspěšně zakotvila ve filmech typu "kožených kalhot". Po pár filmech u nás zahrála desítky rolí lechtivých slečen a dodnes si v klidu a zapomnění užívá důchod tuším v Hamburku.

Na tenhle film jsem se opravdu těšil, bohužel jsem hodně zklamanej. Nejspíš chtěl Tinto Brass dosáhnout stejné kvality, které dosáhlo o rok starší Saló aneb 120 dnů sodomy, jenže se to Tintíkovi nějak nedaří. Pod "nazisploitation" si představuji něco jako byla třeba Ilsa: Vlčice SS. To mělo šťávu. Jenže tohle? Šukání, šukání a zase jen šukání. Ale co také čekat od Brasse.. Není tam ani špetka, ani náznak nějakýho násilí a to myslím že je v nazisploitation to nejhlavnější. Také dívky si tam behaly jakoby se nechumelilo, přitom to mělo bejt úplně jinak. Hrozně naivní to je, ale to bych ještě možná odpustil. Ale co bych určitě neodpustil je ten fakt, že ten film vlastně nemá děj, začátek, ani konec. Je to jenom jakejsi odstřižek z něčeho čehosi. Sledujeme vlastně jen dvě ženy. Ostatní jsou jen na okrasu? Wannabe shock nazisploitation, ale ne ne ne.. A teď ty klady: Výborná kamera i hudba a režie pár výborných scén. Jinak je to opravdu kus hovna, kterej by si tag "nazisploitation" rozhodně nezasloužil.

SS-Brigadeführer Schellenberg bol v záveru vojny riaditeľom zjednotených tajných služieb (Sicherheitsdienst) a spravodajskej služby Abwehru. Patril medzi aktívnych prívržencov Hitlera a zabezpečoval zhromažďovanie spravodajských informácii. Okrem iných zabezpečil aj odpočúvanie prvotriedneho berlínskeho bordelu Salón Kitty. Nakoľko tento salón navštevovali aj vysokopostavení nacisti (napr. Joachim von Ribbentrop – minister zahraničných vecí), dámy mali za úlohu získavať informácie od svojich klientov. Tento počin Schellenberga na získavanie spravodajských informácii v spoločnosti Salónu Kitty však dopadol neúspechom, pretože nikdy neodhalil nič významné. Tento erotický film radíme medzi antifašistické filmy, dej filmu vychádza zo skutočných udalosti a hovorí o morálnom úpadku nacistického Nemecka. Salón Kitty skutočne existoval v Berlíne na ulici Gisebrechtstrasse 11. Puritánska Amerika si nechala film upraviť, erotické scény boli vystrihnuté a divákom v USA bola ponúknutá skrátená verzia pod názvom „Madame Kitty“.

Boha jeho! ■ Jsou filmy, které jsou tak dobré, že si je pamatuješ i dlouhá léta po tom, cos je viděl. A jsou filmy, které jsou tak špatné, že si je pamatuješ také dlouhá léta po zhlédnutí. ■ Před mnoha a mnoha lety, kdy byly ještě standardem domácností nafoukléCRT televizea člověk toužící po něčem, co nedávaj v televizi, který neměl majlant na satelit, ale vypláznuvší půl majlantu zavideopřehrávač, tak měl možnost sledovat filmy naVHS kazetě. A to byl i můj případ. Na pozvání kamaráda, že má doma zajímavé péčko, jsem odpověděl, že tedy přijdu. Třetí z naší party jakbysmet. Jali jsme se tedy pustiti onen vychvalovanýSalon Kitty, ale chyba lávky; když už jsem se nudil tak, že jsem se škrábal pravou rukou na levém uchu a levou rukou na pravém, tak jsem si zkoušel dát nohu za krk, nepovedlo se. Po hodině tupého civění, se návštěvník číslo 2, říkejme mu pracovně: Vladimír, rozhodl, že skleněným popelníkem, za tu dobu již přeplněným vajglama, rozbije našemu hostiteli, říkejme mu pracovně: Josef, hlavu, a ukončí trápení nás všech. Hostitel však se slovy: "Teď už to začne být zajímavý!" uklidnil nastalou vypjatou atmosféru, ale následující třičtvrtěhoďka nebyla o nic lepší... ■ Co říci o samotném filmu? Myšlenka a námět dobrý, ale zpracování pokulhává na všechny tři nohy. Jako exploitačka nudné, jako komedie nevýrazné a extrémně zdlouhavé, jako drama k smíchu. Za tu zajímavou myšlenku dávám hvězdu navíc. Tečka! ■(C) [31/100]