Rozruch ve městě (1942)

Nieje to ani dráma, ani vtedy populárny screwball, ani romantika. A vlastne to má z toho každého rožku trošku. Nie celkom striedma minutáž, to akosi spomaľuje, čo je dosť smola, ale má to svoje okamžiky a chémia medzi hlavnou hereckou trojicou funguje. A to je si myslím podstatné. Pretože remeslo tu je.

Neobvyklá informační hutnost prologu vyvolává dojem, že film nezačal in medias res, ale dokonce až poté, co se všechno odehrálo. Skoro polovinu stopáže jste pak kromě probíhajícího dění zaměstnání otázkami týkajícími se děje minulého, shrnutého v úvodu bez vysvětlení souvislostí. Stevens nám proniknutí do vyprávění neusnadňuje. Neudělá pauzu, aby vysvětlujícím monologem nebo flashbackem objasnil, k čemu všemu došlo. (Oddalováním momentu prozrazení, který fakticky nikdy nenastane, jsme neustále drženi v nejistotě, čemu napomáhá také obsazení Caryho Granta, jehož nečitelnosti o rok dříve mistrně využil Hitchcock v Podezření). Právě naopak – přidává na obrátkách a zapojuje do příběhu nové postavy, což dosahuje absurdní rozměru ve scéně, kdy se v jednom pokoji sejde snad půlka města. Teprve pak přichází zpřehlednění a vyprávění je až do konce víceméně omezeno na dva muže a jednu ženu. Zejména ona dodává filmu, který začal jako kriminální thriller, výrazně komediální nádech. Vtipná (a podvratná) je již skutečnost, že stereotyp roztržité a nesoběstačné ženy naplňuje záměrně, aby odvedla pozornost od přítomnosti skrývaného muže. Méně vypočitatelnou zůstává také po zbytek filmu, ale to už je její chaotičnost motivována požadavky vyprávění, které někdo musí udržovat v běhu. Ke zpomalení zběsilého screwballového tempa dochází až v poslední třetině, která věnuje více prostoru soudní linii a profesorovi. Záběry jsou delší, střídání úhlů a délek záběrů méně časté, tedy v souladu s povahou řešených témat a člověka, který v životě potřebuje řád. Podobu Rozruchu ve městě v podstatě určuje povaha dvou potenciálních snoubenců hlavní hrdinky, jednoho rozvážného a jednoho spontánního. Těkání mezi dvěma žánry Stevensovi umožňuje konstantně nenaplňovat či obcházet naše očekávání, jelikož s jistotou nevíme, na jakém žánrovém teritoriu se film pohybuje. Výsledek připomíná dva filmy (sebe-shazující se a melodramaticky vážný) vklíněné do sebe. Pozoruhodné, ale zároveň rozpačité a v žádné žánrové poloze plně uspokojivé. 75%

Nenápadná perla mezi hollywoodskými komediemi 40. let (a že jsem jich pěkných pár viděl) a zároveň jeden z nejlepších filmů Caryho Granta. Ten zde vystupuje mimochodem v úplně jiné poloze, než v roli potrhlého, roztržitého chlapíka s kulometnou vyřídilkou, která je pro něj typická. Ale to není hlavní důvod, proč je tenhle film tak zajímavý. Když dáme stranou opravdu vynikající scénář, je na The Talk of the Town zvláštní vztahové napětí mezi třemi hlavními protagonisty. Jean Arthur je tady výborná, ale překvapivě největší chemie funguje mezi Grantem a Colmanem - a to až do takové míry, že jsem uvažoval, jestli celá zápletka není chytrým coverem homosexuální romance. Přinejmenším by se dalo mluvit o tom, že story silně koketuje s principy polyamory. Což u mainstreamové hollywoodské produkce dané doby působí... nečekaně.

Pro mě docela překvapení, ač se to zpočátku nezdálo. Tolik dějových zvratů je dost netypických v té době, kdy film sledoval většinou jednoduchou linii s předvídatelným koncem. Navzdory Caryho vynikajícímu herectví s ním drží krok i oba další hrdinové. Moc se mi líbilo pomalu se rodící přátelství mezi Dilgem a profesorem. Jakkoli bylo nereálné, bylo výborně napsané i režírované. Nemám moc ráda krkolomné komedie typu Bringing up Baby, ale v tomto filmu byla směs komedie, napětí a dramatické zápletky namíchána opravdu mistrovsky. Čas rozhodně na působivosti neubral....a divák si musel počkat na rozhodnutí kterého muže si půvabná Jean Artur vybere do poslední chvíle.

Občas si vás nějaký film omotá kolem prstu tak nenápadně, že i když se vám ze začátku nezamlouvá, na konci vás hřeje ten bezva filmový pocit uvnitř a vy nevíte, kdy přesně nastala ta změna. V mém případě to dokázal právě tenhle film. Úvodní rozestavení situace a představení postav mě nijak neuchvátilo a měl jsem dojem, že vím přesně, jakým směrem se bude celým děj dál ubírat. Dokonale jsem se zmýlil a už jen sledoval další a další bizarní dějový zvrat, další a další bizarní chování všech postav a nevědomky si to celé užíval. Jedna z dalších výborných klasických hollywoodských crazy komedií (ač to není tak zběsilé jako třebaBringing Up Baby), která ve svých jednotlivých částech příliš smysl nedává, jen proto aby ve výsledném celku dávala smysl perfektní. 8/10