Requiem (1998)

"Všetko, čo mám rád(a)."

Film je neskutečně čistý. Každý záběr je promyšlený, tahy jsou jisté. Krásná hudba, skvěle napojená na děj. Co mi sráží hvězdu je jednak rozvláčnost filmu - do tempa jsem se dostával jen chvílemi. Moc se tu mluví, stále se chodí, kamera švenkuje bezchybně, ale kromě kulis města jsou to mluvící hlavy. A chybí tu kontrast - je malé vzedmutí energie. Minimalisté to tak mívají a Tanner už byl starý na nějaké vlny. A pak: ve formě velezdvořilého setkávání se s přáteli, obdivovanými, milovanými - ale i s lidmi neznámými, kteří v instantních pěti minutách vychrlí svůj osud, se mi lehce vyjevovala dramaturgická mělkost: co unese papír, neunese obraz. V bílém městě si vystačilo s polovinou takovýchto setkání. Přesto: překrásný film!(29.08.2022)

Pouhých 12 hodin ve vyprahlém bílém městě plném vzpomínek, naděje, zrady, lásky i inspirace v prostoru a čase, který dovede propojit svět reality a snění. Takřka autobiografické vyznání městu i celoživotnímu uměleckému vzoru. Nenápadný a neprávem opomenutý hold slovu, filosofii a fantazii 20. století.(23.03.2021)

Lisabon znám - a nejen z filmů, ale také z Knih neklidu Fernanda Pessoy. Zde se ve dvanáctihodinovém cyklu (nevíme, která hodina je ta pravá, zda denní či noční) mysticky propojuje architektura města s architekturou myšlení (nevíme, kde je skutečnost a kde představa, kde život a kde smrt)... Mnoho z nás zřejmě někdy prožilo půl dne čekáním v nějakém, dříve důvěrně známém, nyní již jen vzpomínkami neseném městě, čekáním na něco - něco velmi důležitého, možná "poslední sbohem" určité části života... A tak místo komentáře raději citace: "Tím, že přemýšlím, jsem sebe vytvořil jako ozvěnu a propast. Tím, že v sobě jdu do hloubky, jsem se zmnožil. Sebemenší příhoda - proměna světla, krouživý pád suchého listu, opadnutí zažloutlého okvětního plátku, hlas za zdí či kroky toho mluvícího spolu s kroky naslouchajícího, pootevřená vrata starého statku, dvůr obkroužený domy shluklými v měsíčním svitu - všechny tyhle věci, jenž mi nepatří, připoutávají mou citlivou meditaci pouty ohlasu a stesku. V každém z těchto pocitů jsem jiný, bolestně se obrozuji v každém neurčitém dojmu." (PESSOA Ferdinando: Kniha neklidu, 1992, Odeon, str. 52)(09.06.2019)

Čekala jsem, že Tabucchiho halucinogenní kniha nakopne tvůrce filmového zpracování trochu víc (předem jsem si vysnila pár odvážnějších scén a střihů). Ale nakonec je dobře, že to dopadlo právě takhle. Requiem je sice adaptací až otrockou, ale ne zbytečnou. Rozhodně ne. Totiž ta atmosféra, to je něco neuvěřitelného. A obrazem a hudbou se do mě dostala hlouběji než textem. Takhle to vypadá, když něco vzniká z lásky k Němu (k tomu, jenž je na plakátě). Mé duši už dlouho nebylo tak dobře.(15.05.2009)