Rennsymphonie (1929)

Dostihová symfonie vměstnala do pouhých pěti minut všechny obrazy-složky krásného mužského světa. Ty platí i dnes, stačí jen zaměnit koně za auta. Koně, auta a ženy jsou si zkrátka v něčem podobné a dokonce poskytují podobný zážitek – viděno mužskou optikou. Autorské dvojexpozice (koleje-lidé, lidé-lidé) fungují jako koncentrace informací, umocňující vjem. V tomto případě nejde ani o dokument, ani o dadaistickou hříčku, ani o prvoplánové experimenty se střihem, protože hlavní, co Richter chtěl vytvořit, je hudba dostihového dne jako vyjádření pocitu plnokrevnosti života, řečeno koňskými termíny. Běh života je lepší vnímat jako dostihový svátek, než jako dřinu na poli. Alespoň o víkendu.

Sestřih záběrů z dostihů jako filmová symfonie. Vertovovská obrazová montáž (scéna vystupování z vagónu, "dialog" ženy a koně) je zvládnutá velice dobře po stránce kamerové a ještě líp po stránce zvukové (přístup k hudbě a její kombinaci s ruchy a zvuky je mnohem modernější, než by člověk čekal). Zklamala mne kompozice filmu - symfonie by měla být založena na symetrii, a zatím je naprostá většina filmu věnována úvodní části, nádherně graduje, a závěrečné záběry na stíhající se koně pak spíš zklamou. Několik záběrů se stalo konvencí, několik naneštěstí ne, nadprůměrný, ale ne výjimečný film.

Pro dnešního diváka celkem zbytečný dokument okořeněný několika velmi krátkými hranými záběry. Jediné, co snad stojí za povšimnutí je, že dostihový sport je tak konzervativní, že od 20. let minulého století po dnešek nedošlo vůbec k žádným změnám v průběhu závodu i v dění okolo závodiště (stejné budky pro přijímání sázek, stejné tribuny, dráhy, žokejové mají stejné dresy jako dnes).

Polodokumentární dadaistická hříčka z prostředí dostihových závodů, rytmická a výstižná. (je ale chybou nazývat tuhle kratičkou věc dokumentem, stejně tak v ní nejde o kompozici, ale hlavně o rytmus a experimenty s obrazovými možnostmi vyjádření- to jenom k místním komentářům)

Trocha avantgardy, kousek tradičních postupů a špetka dokumentu.