Přípravy k filmu T (2021)

Mám rád artové filmy, hodnotím ich vždy vysoko a som rád, keď si môžem nejaký kvalitný pozrieť. To ale nie je tento prípad. Trápny strih, trápni hlavní predstavitelia. Moc často sa mi nestáva, aby som vypol dokumentárny film, lebo tie mi idú čiastočne ako podmaz popri práci. V tomto prípade som však film asi po 10 minútach musel vypnúť. Proste sa to nedalo dopozerať. PS: Ja chápem, že tvorcovia sa snažia vyskúšať všetky možné cesty a spôsoby, ktoré doteraz v kinematografii nepoužil nik iný. Beriem to tak, že tu tiež niekto skúsil ísť cestou, ktorú doteraz nik nevyskúšal, ale ukázalo sa, že to je slepá ulička.

Pre mňa hrôza, dobrá akurát tak pre zhúlencov. Sú tu maximálne rušivé zábery, kde sa strieda obraz a tma a človeku z toho idú oči vykrútiť. Sú tu spomalené zvukové pasáže niekde v lese, to je akože umenie? Potom si len tak feťák ľahne na chodník, krúti sa ako pásomnica a potom asi 1000 krát zopakuje slovo "pěkně". Celkovo chovanie aktérov pripomína závislosť na barbiturátoch. Keď tu čítam tie doteraz 4 komentáre, tak 3 z nich sa tvária tak intelektuálne, že mám pocit, že si ich písali samotní tvorcovia.

Má to v sobě hodně chytlavé energie, i když v jádru je to maličko archaicky romantické vůči svým protagonistů - a tím myslím opravdu romantické v duchu nějakého románu 19. století studujícího s trochou ironie, s trochou nostalgie a s trochou závisti naivní mladé muže, jak tápou světem a rozhlížejí ses hůlkami po boku nad zamlženými údolími, jen tady to má holt formu polehávání po starém nábytku na parkovišti. Svým způsobem je to zajímavý dialog s Dálavou a Sílou - dvěma filmy Martina Marečka o krizi současné maskulinity, kdy hrdinové, kteří se zatím nestihli "zkazit" věkem, představují jakousi (nejspíš bláhovou) alternativu. Zaujalo mě taky, že přes určitou snahu se nepodařilo plně včlenit ženský prvek, kdy veškerá pozornost dál patří mladickému dovádění dvou pánů, zatímco jejich kamarádky je trpělivě pozorují (nejpatrnější to je u mladé ženy, která má ve vedlejší linii doslova na starost chůvovat jakéhosi dětského-intelektuála a poslouchat jeho banální moudra). Nechci říkat, že film nesmí být zaměřený na mužský prvek - tady na to mám potřebu upozornit proto, že se zdálo, jako by autor chtěl organicky včlenit femininitu, protože ženy to často mluví, často je na ně pozitivně obracena pozornost, ale vždy to působí jako vsuvka, zatímco emocionální těžiště vždy míří za muži. Možná chtěl postavením ženských postav do archetypálních především pečovatelských rolí oproti rozjíveným  protagonistům na něco poukázat, ale to nic nemění na tom, že muži tu prožívají své individuální příběhy a vyjadřují se, zatímco ženy tu jsou pasivní "přizvané" figury. To ale neznamená, že je ten film špatný - žádný film nemůže plně uchopit komplexitu světa, že jo, a já jako taky muž bych velmi pravděpodobně měl stejný, možná i větší problém ve snaze opustit vlastní perspektivu. Každopádně i když nevím, jestli byla celková naivita a romantičnost toho filmu záměr, nebo to tak dopadlo, koukalo se na to dobře. (PS: Doufám, že je to ten materiál, který jsem viděl v Marienbadu. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli je tenhle projekt totéž, ale podle fotek se zdá, že ano.)

Spolu s Atlasem ptáků film roku.

Osobité a rytmicky působivé, co se týče vztahu zvuku, obrazů a střihů, včetně častých opakování stejných frází několikrát ta sebou. Ale obsahem (o narativu se zde zrovna mluvit nedá) mi přijde, že to celé nikam nevede. Možná schválně, když celou dobu sledujeme "generaci nic" a její rezignaci nad řešením světových problémů, až na účasti na demonstracích, které ale nepředstavují žádné konkrétní řešení a pro některé jsou spíš výmluvou pro nechození do školy. Ale těžko říct, co je pro Klepikova relevantní názor a co teze hodná výsměchu, případně které dialogy jsou filozofické a které naopak pseudo-filozofické. Vlastně vůbec těžko říct, co z toho vyvodit, protože mimo úvodní tezi o "dětech narozených do světa po konci" se nic dál nevyvíjí, spíš popisuje současná doba skrze nastolení témat klimatických změn, demonstrací, nedůstojných developerských staveb v centru města (tam jsem byl názorově nejspřízněnější) nebo neexistence soukromí v digitálním prostoru, ale vše se načrtne a nikam dál nerozebírá. Místo toho sledujeme ústřední trio, které má být titulními dětmi, ale jejich blbnutí, světonázory a asi i vztahy zůstanou neměnné po celou stopáž, což pořád může být záměr, ale nedokázal jsem si najít důvod pro to, abych jen z toho něco měl. Hlavně by mě víc zajímalo Klepikovo vymezení onoho konce - co tím přesně myslí? Konec čeho, jak se projevuje, nebo může projevit? A co vše je tedy konečné a jak? A konec světa značí přesně co? Třeba mi jen něco uniklo, třeba to bylo v tom opakování, ale takhle mi to pořád přijde víc zajímavé stylově a ani ten mi řemeslně nepřišel tak propracovaný, jak bych od sebevědomého experimentu čekal. Nejvíc mi sedly scény z Nuslí a pozorování z okna, jelikož tam to má určitou "šmírovací" poetiku i drobný přesah. Jo, a chci mezi herce přidat Jakuba Prachaře a Libora Boučka, protože v tom filmu hrají a ani o tom neví... a ten, kdo se na ně zrovna díval doma v televizi, možná taky ne. 3*(24.10.2024)