Případ Frieda (2024)

❮60%❯ Švýcarská lekce z trpělivosti a historické nespravedlnosti přistála na HBO MAX.Švýcarsko roku 1904 nebyla jen idylka s čokoládou a hodinkami, ale pro svobodné matky spíše očistec v přímém přenosu. Friedas Fall vypráví o švadleně, která stanula před soudem za vraždu svého pětiletého syna. Je to příběh podle skutečných událostí a s věrohodnou dobovou atmosférou. Režisérka se rozhodla pro typicky festivalový přístup. To v překladu znamená, že se nikam nespěchá a ticho v místnosti má občas větší prostor než samotný scénář. První hodinu se vlastně neděje nic zásadního. Člověk má chvílemi pocit, že sleduje spíš náladový dokument o pohybu prachu v dobové šicí dílně než strhující drama. Kamera je velmi civilní, atmosféra houstne pomaleji než domácí sirup a dialogů je tam asi tolik, kolik jich chlap stihne vyprodukovat během sledování finále ligy mistrů. Kde film naopak boduje, jsou herecké výkony a autentické dobové prostředí. Máte pocit, že ty kostýmy herce opravdu koušou a v soudní síni je cítit zatuchlý vzduch i hluboké předsudky. Právě ta nespravedlnost systému, kde pravidla pro ženy psali výhradně muži, kteří o jejich každodenní realitě nevěděli vůbec nic, je tím nejzajímavějším motivem. Byla to doba, kde žena byla v podstatě jen doplňkem bez většího právního zastání. Vrcholem má být soudní proces a debata o lidských právech. Jenže tady jsem čekal víc. Ten soud byl na můj vkus až příliš krátký. Člověk celou dobu čeká na ten velký tah na branku a ono to skončí dřív, než se stihnete pořádně rozčílit nad tou právní nespravedlností. Závěr je sice silný a verdikt zajímavý, ale té vnitřní intenzity tam mohlo být klidně o kus víc. Je to zkrátka film, který neurazí, ale podruhé ho vidět nejspíš nepotřebujete. Snímek osloví hlavně ženy, protože téma mateřské beznaděje a společenského útlaku je zpracované s velkým pochopením. Pro ostatní je to sice zajímavá historická exkurze, která ale v první polovině až příliš spoléhá na to, že divák udrží pozornost i u statických obrazů. Možná je to záměr a máme tu beznaděj pocítit na vlastní kůži, ale trocha svižnějšího tempa by výsledku jen prospěla.Proč film vidět?Silné téma o nespravedlnosti žen, autentická dobová atmosféra a slušné herectví.

„Život se zdá být dlouhý, když čekáte až vás smrt osvobodí.“ - „Od čeho měl být Ernstli osvobozen?“ - „Od života. Od všech nemocí, které přináší zima. Od bolestí břicha z hladu. Od pohledů plných pohrdání. Od toho, že je synem ostudné dívky. Ode mě.“Režisérka Maria Brendle si vzala hodně těžké téma na svůj celovečerní debut. Film je sice natočen dobře, ale jeho přijetí publikem bude stejně záležet především na tom, zda je divák vůbec schopen empatie vůči hlavní postavě a ochoten se zamyslet nad jejím osudem (aniž by ji hned striktně odsoudil). V mém případě tomu tak bylo a pohnutky Friedy mě opravdu zajímaly. Zároveň snímek reflektuje dobu, ve které se odehrává. A kdyby film nebyl natočen dle skutečného příběhu, některým věcem bych skoro ani neuvěřil. Film má každopádně svou emoční sílu, krom výborné hlavní herečky se může opřít i o výraznou pasáž u soudu (včetně konečného verdiktu). Za mě to budou solidní 4*.„Jak se má něco změnit, když nikdo neudělá první krok?!“ - „Nejprve se musí změnit myšlení, pak zákony.“

Mohlo by se zdát, žePřípad Friedaje konvenční (formálně i ideologicky) historické drama (referující o soudním případu - vedeném proti ženě-matce, která v hmotné nouzi a bez vidiny důstojnějšího života zavraždila svého pětiletého syna -, jenž měl později přímý dopad na reformu švýcarského trestního práva a narovnávání ženských práv), ale pozorný divák si nemůže nevšimnout, že je v něm i něco nadčasového. Jakoby průběh soudu s Friedou Keller (Julia Buchmann)předznamenaldnešní diskuze o potratech (resp. o právu na potrat). Zdá se, žeautonomistickéargumenty typu "žena má právo svobodně nakládat se svým tělem" (u příznivců), "plod už je de facto plnohodnotný člověk, přerušení těhotenství se rovná zabití/vraždě" (u odpůrců) míjí tu nejzásadnější otázku, o které se "diskutuje" i v tomto filmu. Totiž,zda je,či není jakýkoliv život(ať už v něm člověk trpí čímkoliv, ať už ten který život vypadá jakkoliv)kvalitativně hodnotnější než smrt(nebytí). Stejná debata se mimochodem vede i u eutanazie (pročež můžeme - paradoxně - tvrdit, že je tento tento film zároveň odkrývá logické předpoklady debaty o asistované sebevraždě). Tenhle způsob uvažování by mohl mít dalekosáhlý vliv na celé západní myšlení. Tak například každému, kdo je obeznámen s Anselmovým ontologickým důkazem Boží existence (pokud ho nedezinterpretuju, a i to je možné, nemá cenu předstírat, že jsem bůhvíjaký expert na středověkou filosofii), musí být jasné, proč odpověď "ne, jsou i životy, kdy je smrt východiskem, kdy je nebytí hodnotnější" musí na křesťany (a nejspíš i na židy a muslimy; zde však nejsem schopen argumentovat proč) působit podobně jako červený hadr na býka. Tento důkaz totiž stojí na premise, že bytí je hodnotnější než nebytí (např. existující židle je hodnotnější než její nákres), a proto Bůh jako nejdokonalejší jsoucno musí existovat (kdyby to byla jen idea, kdyby mu chyběla reálná existence, nemohl by být nejdokonalejší, k dokonalosti by mu chyběla právě existence). Pokud se existence skrze bolest (ostouzení, utrpení) stává problematickou, pokud neplatí rovnice bytí = dobré, nebytí = zlé, tak i Anselmův důkaz stojí na chabých základech. ___  Jakožto agnostik si netroufám výše položenou otázku definitivně zodpovědět (i když dle mého hodnocení a dle toho, že jsem dítě dvacátého století, by mělo být jasné, ke které pozici mám blíže). S čím však bezezbytku souhlasím je Janggenův (Max Simonischek) argument, že vina je komplexnější fenomén, než jak o něm přemýšlíme (a jak je kodifikována v právních řádech). Potenciálně jsme všichni zodpovědní za všechno. Pokud tak kupříkladu svými slovy a činy "vynalézám" svět, kde se na svobodné matky pohlíží jako na morálně zkažené (a to i za předpokladu, že jejích dítětem je plodem znásilnění), a některá z matek pak své dítě raději zavraždí, než aby ho vystavila ústrkům, pak krev spočívá i na mých rukou. 75 %

Fridy mi bolo ľúto, jej čin naštartoval zmeny v spoločnosti, ale z môjho pohľadu to bola matka a zabiť svojho 5 ročného syna nemôže nič ospravedlniť. Ani to, že bola zlá doba, že dieťa by spoločnosť neprijala, ani že syn bol plodom znásilnenia. Páčil sa mi jej obhajca, aj manželka hlavného žalobcu. Prekážalo mi, že z nej spravili vlastne hrdinku. 55%

Smutný a pravdivý příběh, sociální i soudní drama dobře zpracované. U  nás existovala ženská Věznice Řepy od. r. 1865 do r. 1948 plná podobných případů hlavně do 20. let 20. století. Znásilnění či nevědomost zapříčinily nedovolené potraty, odložení či zabití novorozence. Chuděry se bály či se potýkaly s odsouzením společnosti i vlastní rodiny. Frieda se ale snažila o dítě starat co nejdéle dle svých možností. Po roce 1989 u nás ženskou věznici mohly sestry Boromejky v Řepích opět zprovoznit s důrazem na resocializaci odsouzených.