Princezna Fantaghiró 4 (1994)

V každém díle se vynoří větší a mocnější nepřítel než v tom předchozím, a v každém díle se jeden minulý záporák napraví. Fantaghiró recykluje stále stejnou zápletku, ovšem se stále menším úspěchem. Ve čtvrtém díle byla vynucená podzápletka s očarovaný Romualdem, protože jeho představitel nebyl k mání. To ovšem není nic s čím by si šikovný režisér neporadil, a co by nenáročný divák neomluvil. Ti nároční už sérii dávno vzdali.

No vidět to jako dítě, asi bych z toho dlouho nespala. Je ostatně vůbec zajímavé během celé série, jak se v ní mísí infantilita s opravdovou hrůzností. Je to taková infantilní hororovitá směska, která může mrazit i dospělého. Ovšem scéna Tarabase v rajském jezírku nemůže jakkoli ovlinit ani to, že si u toho povídal s mluvícími loutkami. To je čirá nádhera, no:) Dlouho jsem litovala, že toho tak málo natočil, je prostě nádherný. Asi raději surfuje, no. Tento příběh mi přijde o dost lepší, než dvojka, akčnější a živější.

Panebože, to je hrozné. Pamätáte na scénu z Dallasu, kde bol Bobby Ewing mŕtvy asi 50 dielov a potom zrazu stál nahý v sprche a tvorcovia to zaonačili tak, že sa to jeho manželke Pamele len snívalo? Tak nejako podobne je to tu s Romualdom. Nerozumiem ako toto mohli tvorcovia dopustiť a aký čert im napískal aby vytvorili ešte 5-ku. Je to hrôza, tu situáciu ešte aspoň zachraňuje Nicholas Rogers ako Tarabas

„Zostal ti už len ten idiot Romualdo.“ Predposledná séria. Ešte prišla piata „pirátska“ a potom to už tvorcovia v čele s ťažko zničiteľným Lambertom Bavom definitívne zabalili. V štvrtej sérii to zabalil Kim Rossi Stuart, ktorého Romualdo je prítomný len na začiatku ako hlas (!) a na konci v podobe šikovne zostrihaných archívnych záberov zo starších dielov (!!). Štvrtá sezóna tradične pozostáva z dvoch dielov a situáciu zachraňuje množstvo postáv a to ako nových (Darken, Fiodor, kopytový Rufus), tak obľúbených starých (Čierna kráľovná, Xellesia, Tarabas). Je tu plno zvratov (smrť istej postavy na konci prvého dielu, hoc je jasné, že to dlho nevydrží, napriek tomu tu umiera prekvapivo veľa postáv). Bizarnosťou je absurdný milostný trojuholník s nábehom na štvoruholník; Fantaghiro v každej sérii presvedčivo proklamuje milovanému fešákovi Romualdovi lásku až za hrob, ale pritom koketuje s v záležitostiach lásky naivným Tarabasom (ktorému však neustále tvrdí, že sú len kamaráti) a tentokrát dokonca aj s Rufusom, ktorého majstrovsky zmanipuluje a ten kvôli nej veľmi ochotne umiera. Hlavná hrdinka by si skutočne zaslúžila detailný psychologický rozbor. Kladne hodnotím veľa krásne zle natočených akčných scén, strašné triky, prekvapivo bohatú výpravu (džungle, lagúny, vodopády, exotické záhrady...) a buddy chémiu medzi Ursulou Andress a Brigitte Nielsen („História nás za toto odsúdi.“).

Fantaghiró zkrátka není rodinný typ, nemluvě o tom, že je vyloženě pechfógl. Sotva vytáhne paty z baráku, už jí zaklínají nebo rovnou berou manžela, sestry, barák jako takový a z rodného středověkého hradu pak zbudou sotva antické rozvaliny. Jejího přítele Tarabase málem k bráně smrti přivede čínská princezna s krásným, typicky čínským, jménem Angelica (nad jménem jejího bratra, kterého pojmenovali Rufus se už člověk pak ani nezarazí). Mezi tím Černá čarodějka, která pozbyla svých kouzelných schopností, vzkřísí Bond girl a učí se létat na koštěti. Udělala jsem zajímavý objev, Černá čarodějka má černé plomby, asi jí život s Kalidorem v dobách, kdy ještě byla spíš červená než černá, nedělal dobře. Fantaghiró chodí po světě a pak i po čarodějném podsvětí a kudy chodí, tudy rozsévá lásku, třeba lásku ke květinám s šutrem v ruce, protože jak jinak. Závěrečný zápas je strhující podívaná, nebo přinejmenším působí, že si oba jeho protagonisté strhli záda, zejména Darken vypadá, jako by chtěl volat: "Sundejte mě rychle z toho meče." Poselstvím dobrodružství princezny Fantaghiró má být, že láska je trvalý cit, který obstojí v každé zkoušce, tvůrci sami to zabíjejí rozmělňováním v hláškách - nauč mě být šťastný a já se tě naučím milovat - nebo, ještě hůř, když se Fantaghiró v závěru, aby ukázala hloubku svých citů, honem pádí převléct. Ano, archivní záběry a nutnost nějak to tam naroubovat, ale vyznívá to úplně jinak, než by mělo, nemluvě o tom Romualdově bezobsažném monologu.