Prezidentka (2024)

Přiznám se bez mučení, že české ani zahraniční politické dění příliš nesleduji, kariéru Zuzany Čaputové jsem ale samozřejmě zaregistrovala a zajímal mě bližší pohled na život první ženy, která na Slovensku zastávala nejvyšší ústavní funkci. Slabší a méně záživné momenty střídaly ty silnější (úmrtí Zuzanina tatínka během návštěvy papeže), přišlo mi ale, že dokument se z logických důvodů nepouští do příliš kontroverzních témat. Na jedno zhlédnutí ok.

Přišlo mi, že je celý dokument paní prezidentce nakloněn, takže se nejedná o hodnotné dílo, které by objektivně hodnotilo její politickou roli. Jelikož je pro mě strana, ze které vzešla, tedy Progresivné Slovensko, ideologicky nepřijatelná, je pro mě nevolitelná i paní prezidentka Čaputová. Je veliká škoda, že se nejedná o politický dokument, ale o propagandu a snahu budovat kult osobnosti. Zajímá mě dokument o každé osobě z vrcholové politiky 20. a 21. století, ale pouze objektivní podání, bez sebemenšího náznaku náklonnosti. Věřím, že v soukromí bude paní prezidentka milý a v zásadě i hodný člověk, ale jako progresivistka vidí svět a společnost úplně jinak, než já. Pokud zůstaneme u žen v politice, tak obdivuji Margaret Thatcherovou nebo Goldu Meirovou, na rozdíl od Zuzany Čaputové, která je především produktem progresivistického mainstreamu, stejně, jako Petr Pavel.

Zuzana Čaputová je Prezidentka, kterou jsem Slovákům upřímně záviděla. Film dokument o ní je spojený s politikou, protože to holt byla její funkce. A tím budí rozporuplné pocity. Co mě se týče, tak já jsem nadšená. A proč?
Ukazuje ji útržkovitě, není to film se scénářem, dopředu naplánovaný. Rozhodně byla vystřihnutá selhání, ale to mi nevadí. Pro mne to totiž byla pohádková ukázka boje dobra se zlem. Parafrázuji Vysockého - Jasně že nakonec zvítězí dobro, ale až dokáže to, co dokáže zlo... 
Na začátku jsem chvilku tápala, než jsem si zvykla na skoky v ději. A pak se nechala pohltit, nevnímala čas, byly jen emoce, myšlenky, úžas. Rozhodla jsem se nevidět Prezidentku jako politický dokument, ale jako pohádku. A přestože jsou to už tři týdny, stále nad ním přemýšlím. Ano, takhle to v životě chodí a zlo mnohdy v rouše beránčím vítězí, ale... To mi nesmí vzít duši. Prezidentka ve funkci skončila vyčerpaná, ale s rovnou páteří. To je poselství, pro které film hodnotím o jednu hvězdu výš, tedy za pět.

Chce se mi zvracet. Slováci si nejprve zvolí jemnou, distingovanou dámu do čela státu a následně ji doslova a do písmene vyštvou a nahradí poslušným pejskem, jehož vodítko drží pevně v rukou mafián, který za halasného potlesku lůzy raketovým tempem přetváří demokratické Slovensko v ruskou gubernii se vším, co k tomu patří. Z veřejnoprávních médií udělá hlásnou troubu vlády, zruší protimafiánskou prokuraturu, zmírní tresty za organizovaný zločin a v největší válce na území Evropy od WWII se neomylně postaví na špatnou stranu, stejně jako tenkrát jeho předchůdce Tiso. A lůza hýká nadšením. Endemický kretenismus zachvátil Horní Uhry a já jsem neskutečně vděčný Klausovi s Mečiarem, že Slovensko je od 1. 1. 1993 cizí stát. Být jeho součástí, propadl bych se hanbou.

Portrét neobyčejně silné ženy, která vnesla do toxického prostředí slovenské politické scény empatii, porozumění, pozornost, klid a rozvahu. Dokázala, že nejvyšší úřad se dá vykonávat nezaujatě, zodpovědně, bez předsudků. Rozdělená radikalizovaná společnost, nenávist a zaslepenost ji nakonec z prezidentského paláce po pětiletém mandátu vypudila, ale jisté je, že o Zuzaně Čaputové se bude vždy hovořit s respektem a uznáním. Alespoň tam, kde chrání a vyjadřují stejné morální hodnoty.