Pošťák (1994)

Netušil jsem, že Jan Neruda měl mezi básníky svého chilského jmenovce Pabla (přijímením taky Nerudu) žijícího v Itálii... Šel jsem koukat „na Noireta“, nakonec jsem se všakPošťákemhlavně poprvé seznámil s Massimem Troisim (byť v předčasné labutí písni tohoto italského herce a spolutvůrce). Troisiho herectví, zvláště pokud jde o hlasový projev (v originálním znění), bylo hodně odlišné od většiny herců, s nimiž jsem dosud měl na obrazovce a plátně tu čest a zároveň mě Troisi onou přirozenou jinakostí v postavě prostého mladíka – rybáře, pošťáka a milovníka poezie bavil. Dívat se na příběh o výjimečnosti jednoho (ne)obyčejného setkání dvou lidí v podání hlavních herců, navrch s kouzelnou atmosférou přístavního městečka, mi bylo vysloveně pohlazením. Úplně jsem se ve druhé polovině (čistě pocitově) neztotožnil s tím, jak se takto svérázný člověk pod vlivem zamilování pustil téměř okamžitě do sňatku a tím částečné ztráty svobody. Ale film ani hlavní hrdina mě tím úplně neztratili a oba si nadále dostatečně zachovali tu původní tvář, která mě oslovila, byť jsem se chvilkově bál buď přeslazené romantiky nebo naopak deprese... ale k závěru, který je pořád podmanivý tou svou obyčejností, nedošlo ani na jedno z toho. Nejsem tak úplně milovníkem té literární poezie, ale na oplátku jsem si vychutnal poetický závan sálající ze samotného prostředí, obrazu a hudby. Líbilo se mi, jak Mario vedle slov v literatuře dokázal nacházet onu poezii i v různých zvucích přírody, stejně jako mě celkově oslovilo zakomponování rozhlasového média a zvukových nahrávek do poslední části příběhu.[80%]

Nemám co vytknout a po pravdě řečeno ani nechci, psal se rok 1952, vše je omluvitelné.. Snímek je krásně natočený, kamera úchvatná, příběh o náhodném setkání poutavý a v závěru strhující, herecky mimořádně zdařilé, ať už výborný Philippe Noiret jako Pablo Neruda či charismatický Massimo Troisi jako pošťák na kole a nechybí ani velmi půvabná žena Maria Grazia.. Nádherná záležitost..

Nebudu chodit kolem horké krupicové kaše - bylo to extrémně nudné a současně extrémně dobře zahráno. Pošťák mi svou prostoduchostí dráždil nervová zakončení, přičemž tohohle otravu skvěle doplňoval Pablo, který zase žvatlal o tajích poezie. Vzhledem k tomu, že k poezii mám slušnou averzi (a to i přesto, že jsem dvojnásobný mistr Středočeského kraje v poezii), tak jsem trpěl jak tur. 65%

Dojímavý příběh venkovskéhoprosťáčka, který díky setkáním a hovorům s pablem nerudou vyspívá, roste, získává vlastní názory. Kouzlo velkého ducha dokáže opravdu pozvednout. „Báseň nepatří tomu, kdo ji napsal, ale tomu, kdo ji potřebuje.“ Rudé myšlení se ovšem u maria uchytilo dost rychle. Massimo Troisi jako mario Noiretovi víc než zdatně sekunduje, ba co dím, mýma očima viděno jej předčil. Navíc byla jeho devizou poměrně neokoukaná tvář a lze jen litovat, že už toho nikdy víc nezahrál.

Příběh vznikajícího přátelství je zároveň i nenásilným úvodem do poezie. Je skoro neuvěřitelné, že existovala doba, kdy básnická slova měla takovou sílu, ať už na poli revoluce nebo lásky. I matka hrdinovy vyvolené ví, že slova jsou nebezpečná a tomu, kdo ovládá jejich magii, může její dcera podlehnout... Přes to všechno se mi ale zdálo, že Mario působí chvílemi možná až moc slaboduše (nevím, do jaké míry k tomu přispěl i český dabing) na to, aby mohl krásnou múzu Beatrice opravdu okouzlit.