Pokušení svatého Toníka (2009)

Promyšlená alegorická artovka s několika velmi sugestivními scénami (Kostel, Klub). (SPOILERY AŽ DO KONCE!!!) Film začíná pohřbem otce Toníka. Být to Dante, ke kterému film odkazuje, bude se jednat o smrt Toníka a jeho posmrtný postup kruhy pekla, zde však kruhy pekla tvoří život sám a jeho Kafkovské struktury radikálně upozaďující lidskost. Už pohřeb sám je vyprázdněný rituál projevení respektu k životu - nehoda o pár metrů vedle je ignorována. Nebo např. i chapíci, kteří chtějí postavit plot, jsou hyperbolicky zredukováni na svou funkci postavení plotu a "přestávají existovat", když plot postavit nemůžou. Nejsilnějším motivem dehumanizace jsou určitě odsekané ruce lidí. Toník není úplně špatný - ale jeho motivace ke slušnosti je pouze mechanická, nebo přesněji je druhotná podřízenosti systému: "novému bohu". Je zvyklý pěstovat si v sobě až psychopatický chlad - upozaďuje reakci na smrt otce, svou lásku vůči Naděždě, prostě všemu kolem sebe. Když ho emoce (doslova) pronásledují, prostě v klidu ustupuje stranou. Zní to hrozně, ale Toník je opravdu takřka světec, protože jako jediný má moc a zároveň zbytek lidskosti, "ještě možná může zachránit svou nesmrtelnou duši", kdežto svět kolem něj je ztracený - veškeré autority, ať už státní nebo soukromé, se samozřejmostí a beze studu zneužívají svou moc bez ohledu na ostatní. Bezmocní jsou bezmocnější než kdy dříve a ztratili pod onou okovanou botou veškerou naději. Bůh je mrtev. Z jeho poničených chrámů svým způsobem stále čiší velikost a člověk se cítí malým, Ježíš, pohozený na zemi, je stále přibitý na kříži, možná stále zkouší shlížet na své ovečky, ale hledí do temnoty, kde dříve zářila lidská srdce, a v zapomenutí a temnotě i sám dlí. Pro lidi buď neexistuje, nebo je viníkem zoufalého stavu člověka, jehož údělem je nyní tvořit zlo a brodit se zlem. "Dokonce ani peníze nejsou věčné." Peníze nahradily pozici Boha, a postavy jsou v šoku z toho, že i tato nejvyšší idea selhává - jsou sice nadřazeny morálce a člověku (determinují jak morálku tak "co je člověk"), avšak samy nejsou vyjmuty ze všudypřítomné zkaženosti. Toníka provází černý pes, který pravděpodobně symbolizuje právě jeho lidskost. Nejprve ho Toník srazí a díky němu objeví desítky usekaných rukou, když ho táhne do bažin, tyto jde nahlásit na policii, později pes přiběhne oživený po rozhovoru s knězem (mrtvý bůh?) jako přátelská podpora a následně, když ho má Toník doma, manželka nemůže psa vystát, proto se Toník vydá za Naděždou, což ústí ve finále filmu: Toník do poslední chvíle poctivě bojuje o záchranu Naděždy, avšak to se ukáže být naneštěstí nemožné. Naděžda je ztracena, Toník ve sněhu láskyplně pohřbí černého psa, který opět zemřel a ulehá (k smrti?) vedle něho. Posléze se probudí do zásvětí, kde pojídá tělo Naděždy. Toník ve svém životě dle mého názoru "uspěl" a byl dobrým člověkem. Nenechal se dehumanizovat (odseknout si ruce) a když byl nucen pohřbít svou lidskost - zemřel s ní.  Avšak finální zvrácená scéna "nebe" ukazuje, že zásvětí je možné stejně hrůzné, jako život (kvůli opuštění boha?). (KONEC SPOILERŮ)

Pohrebom začína film. Večierok je prapodivnou čiernou omšou. Kňaz pustého kostola v Boha už dávno neverí, no napriek tomu levituje. Frajerka odoláva sexu, no nakoniec ju zavrú do bordelu pre vyvolených. Polícia koná úplne proti svojmu zmyslu. Biznismeni sa zapájajú do hedonisticky odpudivých rozkoší tela. A tak podobne a tak ďalej. Plus neskutočne priliehavá hudba.

Jako začátečníkovi ve festivalových artfilmech mi Pokušení sv. Toníka přpadalo samozřejmě přinejmenším zajímavé. Nicméně bych dokázal dát dohromady hned několik filmů s podobnou tématikou respektive jakousi existenční krizí, pokud to nazvu plebejsky, ve kterých se třeba i s delší stopáží nic nestane a přitom dokáží zapůsobit více a to hlavně svojí upřímností, se kterou se autor vloží do hlavní postavy. Mohu samozřejmě povrchně kritizovat přístup režiséra ačkoliv sám nemohu vědět co se mu honí hlavou, nicméně mě tento film nijak nepřesvědčil o autentické spojitosti mezi noční můrou (a tím myslím i zápletku s Herr Meistrem) a životními pochybami, které Tonda zažívá. Sice se film opírá o skvělé vizuály a snad jakési camusovské absurdity (které jsou vynikající), ale ve výsledku působí vzdáleně a chladně.

Kam směřuje lidstvo? Toník je jistě idealista a svět kolem něho se boří. Možná to tak se světem dopadne, ale já jsem se v tomhle filmu postupně přestával orientovat a děj jsem nakonec absolutně nepochopil. Trochu na mě dýchly některé snímky z České nové vlny 60. let... Začínal jsem u čtyř hvězdiček a když jsem viděl, jak Toník požírá vnitřností krásné Naděždy, tak jsem skončil u hvězdičky jediné. Od realismu přes expresionismus až po surrealismus, ale absolutně neuchopitelný.

Toníkova očistná cesta, jež nemůže začít jinak než smrtí. Bezprostředně poté je náš zoufalý hrdina konfrontován se světem, ve kterém jsou zbořeny veškeré hranice. Lidé kolem něj odhazují zábrany, zapomínají na svou důstojnost i vrozené pokrytectví a jednoduše (ne)konají. Toník se snaží zapojit, navázat na starý zaběhlý systém pohodlného života v nestoudném materiálním přebytku, nicméně nic nefunguje, snad jen ta jeho luxusní kára, ale ten svět kolem? Jeden strádá, aby se druhý zvrhle přežíral a jako vrchol všeho znesvětil nebohou dcerušku právě propuštěné starého dělníka, jehož lopotná práce ho držela při životě. Toník pozoruje a začíná chápat, jeho cesta do temné hlubiny lidských duší, na jejímž dně sotva čeká laskavé bílé světýlko, je lemována bezcitností i brutalitou, nakonec je pouze kus masa, čekající na rozporcování tímto zvráceným světem, jemuž vládnou sadističtí řezníci s motorovkou. Je vůbec naděje? Co takhle láska, životní pokora či skutečné duševní souznění? Velmi naivní, Toníku, jdi se raději zahrabat jak kus přejetýho psa! Po všech stránkách neskutečná, pro mě zcela bezchybná, žánrově velmi bohatá jízda, která prý donutí polovinu diváků odejít po několika minutách z kina, aby taky ne, tato zvlněná společenská zrcadla jsou dokonce i nesnášena.