Písně země (2023)

Úchvatné norské scenérie (dronu díky) proložené sentimentální vatou. Takový byl aspoň můj první dojem. Velkolepá óda na čarokrásnou norskou krajinu a přírodu? To rozhodně! Zamyšlení nad souzněním člověka a přírody, nad jeho kořeny v relativně malé oblasti, sahajícími mnoho generací nazpátek? Dejme tomu. Poetický (i patetický) portrét rodičů pí režisérky? Hm. Ale tahle rovina mě upřímně řečeno moc nezajímala, jejich hlasy a prostřihy na jejich obličeje na mě zpočátku působily často rušivě a občas i fyzicky nepříjemně. Z jedné poloviny strhující přírodní dokument s filosofujícím ocasem, z druhé poloviny rodinné homevideo, příliš osobní i příliš artové na to, aby zaujalo širší divácké stádo, říkal jsem si. Ale postupně jsem změnil názor a nechal se meditativním dějem pohltit. Pan otec mluvil většinou zajímavě, paní matka spíš citově než rozumově, jejich vstupy jsem přestal vnímat jako rušivé a všechno mi do sebe hezky zapadlo, obrazy i slova. Já osobně bych byl na takovéhle kořeny a na takovou rodnou hroudu taky obrovsky hrdý. A být režisérem, taky bych měl možná potřebu zvěčnit moje pocity a moje poděkování rodičům a všem předkům v takovémhle filmu. P.S.: V Norsku jsem už sice byl několikrát, ale mám teď chuť jet tam znova, konkrétně někam k Oldedalenu, tolik se mi líbily tamní otcovy nádherné túry.

Jar, leto, jeseň, zima... a zase jar v nórskom podaní a dokumentárne. Alebo skôr umelecky dokumentárne. Film, ktorý by najlepšie vynikol v Imaxe a možno aj v 3D, takže v pohodlí domova je to síce stále krásne, ale účinok nemôže byť taký, aký by bol vo veľkom kine. Nórskou, respektíve severskou krajinou by som najradšej putoval po celý život a tak možno ústrednému manželskému páru celý ich život mierne závidím. Film je hypnotický (aj vďaka spojitosti s hudbou), mierne melancholický a kolosálny. Ale ak by trval o polovicu stopáže kratšie, vôbec nič by sa nestalo, možno iba to, že by bol asi lepší.

Navzdory velkolepým záběrům ledovce odněkud z okolí Odedalenu, je bohužel banalita sdělení obou rodičů natolik frustrující, že tento kousek nikdy neměl opustit domácí filmotéku režisérky. Nudné komentáře, kamera, která nás záměrně udržuje uzavřené v tomto klaustrofobním údolí.  Nicméně, lístky byly v Edisonu za kilo, tak tolik netrpím.

Oslava prvotní lásky - lásky k přírodě. Film se dotkne i jiných témat - strach ze smrti, odkaz předků, vlastenectví, víra, tragédie ale motivy přírody jednoznačně dominují. Vše podtrhuje nádherná hudba a kamera i skvěle promyšlený scénář. Bavili mě střihy z přírody na podobný tvar lidského těla. Očekával jsem, že ještě víc prostoru dostanou vztahy - mezi manžely nebo mezi nimi a dcerou. Celkově je film velmi pozvolný až melancholický.

Jako mínus vidím, že v traileru je 100 % času jen příroda, kdežto v samotném filmu jsou pak pasáže, kdy manželé sedí ve svém domě a povídají, což dojem z filmu, který měl být ódou na přírodu, trochu kazí. Norsko je krásné, ale ve filmu není ani nějaká moc TOP inspirativní myšlenka a je to takové víc pro starší.