Perverzní průvodce ideologií (2012)

VelkýŽižkůvpřínos pro mé myšlení je, že mnohdy přichází s neortodoxními, ale trefnými myšlenkami či pohledy na věc. Jako tento pomyslný slovinský hlas rozumu jsem očividněThe Pervert's Guide to Ideologynemohl vynechat, stejně jako jeho hlavní protagonista jde o bizarní snímek, který se sice pokouší odkrývat ideologie na filmových příkladech, zároveň se však snaží diváka udržet specifickým vizuálním vyprávěním, kdy filosof uměle vstupuje do děje filmů. V některých případech je i jejich plynulou součástí, dobrým příkladem je samotný úvod, kdy navazuje na repliku Johna Nady z filmu They live s prohlášením, žeI already am eating from the trashcan all the times tím, že tím myslí ideologie. Nemohl tvrdit, že jsem vstřebal vše, o čem Žižek povídal, tímto mám motivaci shlédnout znovu buď toto, nebo jiné jeho přednášky. Nemohu tvrdit, že vše, co říká, je něco nového, ostatně už jen popisované odkrývání ideologií slunečními brýlemi mi připadá podobné třeba Barthesovu odkrývání mytologií - nutno však říct, že tento případ je velmi dobrý úvod, který na příkladu rvačky Johna Nady a jeho přítele Johna Armitage ukazuje přirozený odpor nás všech k přiznání si toho, že jsme ideologiemi (či jinými marasty) ovlivněni. Zaujalo mě více věcí, jednak obecně vrozená potřeba hledat Big Other, uvedená bizarně na příkladuŠpilbergovaJawsa ještě bizarněji srovnaná s nacistickou ideologií svádění vše na své židovské spoluobčany. Ideologie Starbucku a navyšování ceny, aby se konzument cítil lépe, když kromě podpory kapitalistického řetězce jdou peníze na dobročinné projekty. Ideologie ideálu narušenému hrozivou událostí na příkladu idealizované lásky Jacka a Rose vTitanicusrovnaná s Vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, kdy stejně jako by vztah obou hrdliček po týdnu intenzivního sexu v New Yorku velmi špatně skončil, tak i bez vpádu vojsk by se mohlo Pražské jaro posunout ne zcela příjemným směrem - díky ledovci či tankům nám však zůstaly nezkažené ideály, k nimž můžeme vzhlížet. Srovnání možná netaktní či bizarní, jde ovšem ruku v ruce s mým myšlením a očividně i Žižkovým stylem sdělování myšlenek. Za mě tedy ideální meditace a snad i tip na některé filmy.Oh my god, one is thirsty in the desert and what to drink but coke...

Je nepochybně zajímavé sledovat objevování souvislostí mezi filmovými scénami, skutečným světem a událostmi. Nutno uznat, že minimum myšlenek pronášených Slavojem, vtipně se teleportujícím mezi scénami z filmů o kterých vypráví, je zcestných. Naopak je znepokojující jeho vyprávění o Ódě na radost, nebo o tom, že žralok z čelistí je vlastně komunismus útočící z Kuby na USA.

Ešte lepší a cieľavedomejší film, než bolprvý diel. "Alternatívne" interpretácie klasických diel kinematografie tu neslúžia iba ako zábavný gimmick, ale ako pomôcka k Zizekovým ideologickým tézam, ktoré sú (pravdepodobne vďaka triezvej režisérke/dramaturgičke) rozprávané veľmi zrozumiteľne, sústredene a s takou kadenciou intelektuálnych podnetov, až vzniká vysoká znovupozerateľnosť. Jeden z najčírejších dôkazov toho, že Zizek je jeden z najdôležitejších súčasných filozofov a konštantných spochybňovačov statusu quo. Dobrý komentár Shadwell.

Na Žižkovi (vzdáleném příbuzném Jana Žižky z Trocnova, na což je podle svého českého překladatele Michaela Hausera náležitě hrdý) si v první řadě cením jeho vášnivé snahy zprostředkovat něco ze současné filosofické reflexe i širším masám. Filosofie na sebe totiž bohužel v posledních dekádách vzala podobu esoterické disciplíny utápějící se v autoreferenčních a pro vnější svět naprosto nesrozumitelných disputacích, dobrých snad jen pro honění citačních indexů a získávání grantů. A je jedno, jestli jde o kontinentální uctívače postmoderních klasiků, obsesivně dekonstruující desítky let mrtvého koně "uzavřených identit" a "tradičních dichotomií", a poskytujících pak intelektuální stafáž stále pomatenějším nárokům všelijakých emancipačních a identitárních politik, anebo zda se jedná o anglosaské či anglosaskou tradicí inspirované analytické směry, které filosofii až na velmi vzácné výjimky depolitizují a definitivně uzavírají ve slonovinové věži společenské irelevance. Žižek vrací filosofii tam, kde se nacházela už za Sókratových časů - na agoru, do centra dění.*** Téma ideologie je velkou Žižkovou obsesí. Na prvním místě pak ideologie pozdního kapitalismu. Nejde mu ani tak o jeho ideologii oficiální, školskou (tj. neoliberalismus), předmětem jeho zájmu je daleko více soft power nejrůznějších popkulturních klišé, hollywoodských stereotypů, zkrátka ideologická ortodoxie, již s tvrdými kapitalisty nevědomky sdílejí i levicoví liberálové, mnohdy okázale deklarující svůj antikonformismus a radikálnost. Žižek rád ukazuje, že domnělá heterodoxie mnohdy v reálu skrývá konformismus a poplatnost mýtům kapitalistické morálky (nejlépe to je asi vidět na rozboru Titaniku nebo eko marketingu firmy Starbucks). Proto taky Žižek s takovou trpělivostí předkládá dialektické čtení filmů: nejprve představí nějakou myšlenku daným filmem nebo popkulturním produktem avancovanou, pak zmíní její typickou liberální interpretaci, za jejíž zdánlivou kritičností se ovšem nachází antisystémovost jen na oko (něco podobného mimochodem provádí s intelektuálně-publicistickým newspeakem také u nás trestuhodně neznámý a nečtený francouzský teoretik Jean-Claude Michéa).*** S Žižkovými vývody samozřejmě není nutné vždy souhlasit (jako bývalý vášnivý sběratel krokodýlků se například nemohu ztotožnit s lacanovskou interpretací kindervajíčka, o čokoládu tam tenkrát nešlo ani omylem), ani není nutné přijmout jeho marxistický pohled na svět. Ale už za svůj pedagogický přínos - učí aplikovat akademickou teorii na popkulturní materiál, sledovat filmy reflektovaně, "proti srsti" a nespokojit se s operetní radikalitou názorové rubriky Guardianu - si ode mě svých pět hvězdiček zaslouží.

Klasický Žižek. Iste, nájde sa čosi, čo príliš preháňa, ale jeho pohľad na MASH ako klasický prípad vojnovej ideológie podporený postavou Jokera z Full Metal Jacket. Samozrejme už legendárna interpretácia Titanicu ako socialistického experimentu, ktorý jednoducho nemôže vyjsť a občas prekvapivý výber filmov ako napr. Temný rytier.