Pasažéři (2016)

Morten Tyldum jednoho dne evidentně dostal do ruky scénář, který začínal jako inteligentní sci-fi o samotě, lidské psychice a existenciální hrůze nekonečného vesmíru.
A pak do toho někdo hodil Chrisa Pratta.
Jennifer Lawrence.
Několik hektolitrů hollywoodského cukru.
A vznikli Pasažéři.
Film, který mohl být naprostou peckou.
A nakonec je "jen" velmi dobrý.
Což je vlastně ta největší škoda.
Protože první hodina je kurevsky výborná.
Chris Pratt se probudí na obří vesmírné lodi devadesát let před příletem do cíle.
Sám.
Úplně sám.
Bez lidí.
Bez pomoci.
Bez šance.
A film najednou připomíná kombinaci Trosečníka, 2001: Vesmírné odysey a velmi drahé psychiatrické diagnózy. 
A funguje to fantasticky. 
Pratt je překvapivě skvělý. 
Normálně bývá jeho herecký repertoár někde mezi „sympatický frajírek“ a „sympatický frajírek s větší zbraní“, ale tady musí většinu času utáhnout film prakticky sám. 
A zvládá to. 
Člověk mu tu samotu věří. 
Tu depresi taky. 
A hlavně věří tomu, že po roce izolace začne člověku pomalu jebat. 
Protože přesně to se děje. 
Jenže pak přijde rozhodnutí, kolem kterého se točí celý film. 
A tady nechci spoilerovat.
Každý, kdo Pasažéry viděl, ale ví.
A každý, kdo je viděl, se pravděpodobně alespoň jednou přistihl při myšlence:
„Ty vole, tohle je vlastně docela psycho.“
A právě proto je škoda, že scénář neměl větší koule.
Protože z téhle situace mohl vzniknout regulérní psychologický horor.
Místo toho dostaneme romantické sci-fi drama, které se občas tváří mnohem pohodověji, než by vzhledem k okolnostem mělo.
Jennifer Lawrence je každopádně skvělá.
Má charisma na rozdávání.
A chemie mezi ní a Prattem funguje mnohem lépe, než by člověk čekal.
Když spolu sedí, povídají si nebo se snaží předstírat normální život uprostřed vesmírné prdele vzdálené miliony kilometrů od civilizace, film šlape jako hodinky.
A pak je tu loď.
Pane bože.
Ta zasraná loď.
Avalon je jeden z nejkrásnějších sci-fi interiérů posledních let.
Luxusní hotel.
Obchodní centrum.
Výletní loď.
A všechno to letí prázdným vesmírem.
Každý záběr vypadá, jako kdyby někdo vzal několik stovek milionů dolarů a utratil je za futuristickou verzi pětihvězdičkového resortu pro miliardáře a narcisy.
Jenže právě ve druhé polovině začne být vidět, že scénář úplně neví, čím chce být.
Romantikou.
Sci-fi.
Thrillerem.
Katastrofickým filmem.
Psychologickým dramatem.
A snaží se být trochu vším současně.
Což funguje.
Jen ne dokonale.
Občas má člověk pocit, že sleduje dva různé filmy, které se omylem srazily na orbitě.
A přesto mě to strašně bavilo.
Protože i když film nevyužije svůj potenciál naplno, pořád nabízí něco, co většině současných blockbusterů zoufale chybí.
Originální nápad.
Skvělé prostředí.
Sympatické herce.
A hlavně příběh, který není postavený na tom, že někdo musí zachránit multivesmír před létajícím CGI jogurtem.
Jasně.
Mohlo to být hlubší.
Mohlo to být temnější.
Mohlo to být odvážnější.
Ale pořád je to jeden z těch filmů, které si člověk pustí znovu mnohem raději než většinu dokonale vypočítaných studiových produktů.
Silné čtyři hvězdy.
Čtyři rozbité hibernační kapsle z pěti.
A jeden androidský barman navíc za Michaela Sheena, který ukradl každou scénu, ve které se objevil, s elegancí profesionálního vesmírného zloděje.

Tenhle film má dobré obsazení v čele s Jennifer Lawrance a Chrisem Prattem, kteří se jejich rolí zhostili velice dobře. První část ukazuje, co může s člověkem udělat samota a volba SPOILER! (svým způsobem) jiného člověka připravit o život umí způsobit hodně smíšené pocity. Potom je tam romantika, která vyústí v oprávněnou nenávist a nakonec finále, které je smíšené a těžké popsat. Tento film je takový ten typ, že ho vidíš jednou a stačí ti to, pravděpodobně to vypustíš z hlavy, ale je to fajn podívaná na večer.

Je to především romantické drama ve vesmíru, které stojí na silném morálním dilematu: Má člověk právo odsoudit někoho jiného k osamělosti (nebo smrti na lodi), aby on sám nezůstal sám? Právě tato otázka dělá z příběhu hluboký zážitek, který táhnou kupředu Chris Pratt a Jennifer Lawrence. Mezi oběma funguje skvělá chemie, díky které jejich osud prožíváte naplno. Pokud hledáte krásný film na večer, u kterého se můžete zamyslet nad tím, co byste dělali na místě hlavního hrdiny, a zároveň se chcete kochat skvělými vizuálními triky, budou se vám Pasažéři líbit.

Som fanúšik filmu Passengers. Je podnetný na premýšľanie, emotívny a postavený na postavách. Všimol som si, že v niektorých recenziách ľudia spochybňujú fungovanie lode, keďže pasažieri majú spať až do príletu na planétu. Lenže celá loď a jej systémy sú automatizované a naprogramované tak, aby sa aktivovali pri zaznamenaní ľudskej prítomnosti.
Od momentu, keď sa Jim Preston zobudí a systém ho privíta, loď už „vie“, že sú na palube prebudení ľudia. Keď ide napríklad na orientačné stretnutie, jeho vstup do miestnosti jednoducho spustí vopred naprogramovanú prezentáciu. To isté platí pre všetky ostatné funkcie na lodi. Akákoľvek špeciálna funkcia, napríklad identifikovanie hviezdnych súhvezdí, je aktívna práve preto, že systém zaregistroval ľudskú prítomnosť.

Pasažieri majú skvelý nápad, ktorý zaujme hneď od začiatku. Film kombinuje romantiku, drámu a sci-fi v jednom balení a po vizuálnej stránke sa naň veľmi dobre pozerá. Pocit izolácie vo vesmíre je spracovaný mimoriadne presvedčivo. Pokiaľ hľadáte sci-fi bez potreby prílišného premýšľania, tak je to na pekný večer ideálna voľba.