Pán prstenů: Návrat krále (2003)

Peter Jackson po Společenstvu Prstenu a Dvou věžích stál před naprosto absurdním problémem.
Musel uzavřít jednu z největších fantasy trilogií historie.
Musel uspokojit miliony fanoušků.
Musel převést na plátno jednu z nejuctívanějších knih všech dob.
Musel natočit finále války o Středozem.
A musel to celé zvládnout bez toho, aby se mu ten několikatunový fantasy kolos rozsypal pod rukama.
Normální režisér by dostal žaludeční vředy.
Jackson natočil Návrat krále.
A ten šílenec tím dokončil jednu z nejlepších trilogií v dějinách filmu.
Tohle není film.
To je fantasy ekvivalent atomové bomby.
Tříhodinová lavina emocí, bitev, hrdinství, zoufalství, smrti a triumfu, která člověka semele tak důkladně, že po závěrečných titulcích připomíná vyždímaný hadr. Film získal jedenáct Oscarů z jedenácti nominací a dodnes drží jednu z nejúspěšnějších oscarových bilancí historie. The Lord of the Rings: The Return of the King
A největší frajeřina?
Že funguje úplně všechno.
Aragorn.
Gandalf.
Sam.
Frodo.
Gimli.
Legolas.
Pippin.
Merry.
Každá postava dostane svůj moment.
Každá postava má svůj oblouk.
Každá postava má důvod existovat.
Což je výkon skoro stejně nepravděpodobný jako přežít útok nazgûla na kolečkových bruslích.
Viggo Mortensen zde definitivně přestává být hercem a mění se v krále.
Aragorn během celé trilogie urazí cestu od zarostlého tuláka po legendu.
A ve chvíli, kdy před Černou branou pronese svůj slavný proslov, by za ním člověk bez přemýšlení vyrazil i proti armádě tanků, robotů a finančních poradců.
Jenže skutečným hrdinou celé trilogie je Sam.
Zasraný Sam.
Ne Gandalf.
Ne Aragorn.
Ne Legolas se svým nekonečným zásobníkem elfských cheatů.
Sam.
Nejvěrnější člověk ve fantasy historii.
Kdybych já nesl Prsten, vzdal bych to po prvním kopci a otevřel si hospodu.
Sam nese Froda přes Mordor.
A ještě ho u toho psychicky podpírá.
To není přátelství.
To je nadpřirozený výkon.
A pak přichází Minas Tirith.
Pane bože.
Minas Tirith.
Když dnes studia chtějí velkolepost, nacpou na plátno tisíc tun CGI.
Jackson vzal skutečné lokace, skutečné kulisy, tisíce komparzistů a vytvořil město, které působí reálněji než většina fantasy světů vzniklých za posledních dvacet let.
A následná bitva?
KRISTE NA OLIFANTOVI.
Bitva na Pelennorských polích není akční scéna.
To je válečný masakr operních rozměrů.
Katapulty.
Nazgûlové.
Trolové.
Mumakilové.
Rohirové.
Skřeti.
Desítky tisíc bojovníků.
A Howard Shore do toho pouští hudbu, která by dokázala vyvolat husinu i u betonového sloupu.
A pak přijde Théoden.
A jeho jízda.
A jeho proslov.
A v tu chvíli člověk přestává sledovat film.
Člověk chce okamžitě sednout na koně a rozjet se proti prvnímu zlu, které najde.
Klidně proti úředníkům stavebního odboru.
Jenže právě když si myslíte, že film dosáhl vrcholu, přijde Mordor.
Frodo.
Sam.
Hora osudu.
Prsten.
A celé to desetihodinové putování konečně dorazí do cíle.
A funguje to s takovou emocionální silou, že i po dvaceti letech člověk přesně ví, jaké pocity v něm finále vyvolalo při prvním zhlédnutí.
A pak přijdou konce.
Ano.
Množné číslo.
Konce.
Asi třináct různých konců.
Internet si z toho dělá srandu už dvě dekády.
A víte co?
Je mi to úplně jedno.
Po jedenácti hodinách strávených ve Středozemi si ty postavy zaslouží rozloučení.
Dokonce i několik rozloučení.
Dokonce i velmi mnoho rozloučení.
Protože když konečně přijde poslední scéna, člověk si uvědomí, že se neloučí jen postavy.
Loučí se celá jedna éra fantasy.
Celý jeden svět.
A právě proto to bolí.
Návrat krále není nejlepší část trilogie.
Někdo preferuje Společenstvo.
Někdo Dvě věže.
To je úplně jedno.
Protože dohromady tvoří něco mnohem vzácnějšího.
Skutečné filmové dobrodružství.
Takové, jaké vznikne jednou za generaci.
Pět korunovačních klenotů Gondoru z pěti.
A jeden celý Mordor navíc za to, že Peter Jackson dokázal nemožné a zakončil největší fantasy trilogii historie způsobem, který nepůsobí jako konec filmu, ale jako konec legendy.

Zatiaľ som nepoľúbený knihami Tolkiena, čiže to neviem hodnotiť z pozície čitateľa predlohy. Vždy som si LoTR považoval, ako takého Krstného otca fantasy filmov, ktoré som ako celok nikdy zrovna nepreferoval. Po opätovnom pozretí týchto troch skvostov daného žánru som bol v mierne nemom úžase, ako sa moja spomienka (kedy som videl všetky filmy, ako dieťa) znásobila a zosilnela, músim konštatovať, že práve toto je jedna z najlepších (ak nie najlepšia) filmová trilógia vôbec. V kruhu priateľov sme si tento skvost pozreli v tej najdhlšej verzií, síce v tom falošnom 4K (lebo je to len 2K upscale, čo je dosť škoda, ale tak budiš) ale aj tak to stále vyzeralo veľmi dobre a zhruba temer nič nejavilo príznaky, ktoré na tom zanechal zub času (možno miestami nejaké to staršie CGI). Aj napriek najdlhšej verzií som mal pocit, že všetko odsýpa, a najmä tento posledný diel nedával človeku pocítiť, že pozerá niečo tak neskutočne dlhé. Je to jednoducho jeden veľmi dobre napísaný, celistvý, dobrodružný príbeh o boji dobra a zla, o statočnosti, o súdržnosti, no takpovediac, človek si tam vie nájsť všetko, je to neuveriteľne všestranné. Budem znieť, ako klasický "boomer", ale najmä pri takejto trilógií je to pravda sťa remeň = "takéto filmy sa už nerobia!".

Viděno při příležitosti 25 let od prvního uvedení první části trilogie. Promítáno v sále Theatre Deluxe ve formátu 4 K, speciální edice. Takže vizuální, zvuková, hudební i emoční hostina. Před začátkem projekce vzpomínal Peter Jackson především na kolegy, kteří se na filmu podíleli a kteří již nežijí. Dozvěděli jsme se, že to byla právě smrt kameramana Andrewa Lesnie, která mu vzala chuť točit další filmy po Hobitovi. To J.R.R.Tolkien na tom byl jinak a byla to právě snaha se osobně vypořádat se smrtí kamarádů, která byla hlavním impulsem napsat Pána prstenů. Tolkien několikrát zmínil, že nejdůležitější část knihy je vlastně posledních 9 slov obsáhlého díla. Trojice scénáristů to pochopila a proto si myslím, že by byl s dílem Petera Jacksona v podstatě spokojen. K filmu samotnému není co dodat. Vzhledem k tomu, že v plném kině nás, kteří zažili premiéru, bylo pomálu, je vidět, že stále fascinuje nové fanoušky a potlesk na konci dnes uslyší málokterý film. Z pohledu dneška můžeme říct, že některé CGI scény a triky s perspektivou by dnešní filmaři dokázali udělat lépe, ale i tak je fantastické, jak ve skutečnosti ani teď tyto drobné nedostatky filmu neubližují. Pro mě je tato trilogie stále zlatým standardem jak s Tolkienovým dílem zacházet.

"I can't recall the taste of když jsem na konci tohoto totálního mástrpísu neřval jak malá holka, nor o tom nemluvil, když se nikdo neptal." -ChoksonD Baggins, furt.Absolutní cinematografická onanie. Završení hodné největšího fantasy příběhu všech dob. Promítat jako propagandistický snímek pro mládež - je zde všechno a ještě navíc ve strašně kůl vizuálu i po 20+ letech.

Třetí a finální díl LOTRovské trilogie „Návrat krále“ je pro mě vždy dojemným zážitkem. Jakmile „Zlo“ prohrálo a vidíme Froda se Samem uprostřed „lávového pole“, vždy mě ta scéna dostane. Uvědomím si, co všechno tito dva hobiti museli prožít během své dlouhé cesty a i přesto se jim podařilo zachránit celou Středozem. Touto scénou ale teprve moje srdcervoucí pocity začínají. Nejde odolat dojetím nad Aragornem, který poklekne nad hobity nebo samotné finále, když se hobiti loučí s Frodem. Každopádně „Návrat krále“ není naprosto božím filmem jen díky tomuto. Válka u Minas Tirith je další parádní podívanou a jakmile přijede rohanské vojsko a zazní hudební motiv Rohanu, mám vždy husí kůži. Opět platí co jsem psal už v recenzi o „Společenstvu prstenu“ (že zbožňuji lokace, postavy, hudbu atd.). Celková trilogie je naprostý masterpiece. Děkuji Peteru Jacksonovi za tento filmový klenot, na který budeme vzpomínat do konce života.