Pán prstenů: Dvě věže (2002)

Pán Prstenů: Dvě věže si udržuje stejnou kvalitu jako předchozí film. Společenstvo prstenu se rozpadlo a „vytvořilo“ 3 skupiny. Ta první a nejmíň zajímavá se týká Pipina a Smíška. Ti naštěstí utekli před skřety a setkali se se Stromovousem, novou a vizuálně i zajímavou postavou. Těm se podaří přemluvit Enty, aby napadli Železný pas. Scéna, kde Enti rozdupávají skřety a vyplavují celou Sarumanovu oblast je úžasná (škoda, že jsme poté viděli Sarumana naposled, ledaže bychom si pustili rozšířenou verzi kterou jsem btw ještě viděl a měl bych to letos, co píšu tuto recenzi, napravit). Druhá a pro mě i nejvíce poutavá skupina vedená Aragornem, Legolasem, Gimlim a následně i znovupovstajícím Gandalfem dojde ke království Rohanu. Setkáváme se s novými postavami jako je Theoden, Éowyn, Éomér a další. Největší highlight filmu je rozhodně bitva o Helmův Žleb. Filmaři si pohráli ze vším. Obdivuji celkovou pevnost, nápadité taktiky boje (jako je např. shazování žebříků, sebevražda jednoho skřeta aby vyhodili jednu část opevnění do povětří,...), neuvěřitelný počet zúčastněných v boji a hlavně beznaděj, že tuto bitvu nakonec „Dobro“ nevyhraje. Naštěstí přijede Gandalf s posilou a celou situaci naštěstí zachrání. Bitva zkrátka funguje od první do poslední minuty a řadím ji mezi nejlepší bitvy, které byly kdy ve filmu natočeny. No a k poslední skupině vedenou Frodem a Samem se (nedobrovolně) přidá Glum. Na této skupině mě nejvíce baví chemie mezi Samem a Glumem, ale také i nastávající proměna Froda. Naprosto zbožňuji herecké výkony Andyho Serkise – dokázal rozpohybovat Gluma jako nějaké divoké zvíře a vzhledově i duševně nechutného magora. Můj velmi oblíbený Sam tu předvede dlouhý, ale velmi srdceryvný monolog, který mě vždycky dostane. Ačkoliv film se musí zaměřovat na více dějových linií a některým dává přednost více a některým méně, pořád se jedná o báječné pokračování, které také funguje ve všem jako jsem psal v recenzi o minulém díle.

Vynikajúce v mnohých ohľadoch, ale chcem tu spomenúť jeden: Peter Jackson dostal dar filmovou rečou tvoriť (speak into life) ikonické filmové okamihy, ktoré Tolkien vo svojom úchvatnom diele nevystavuje na obdiv, naopak – ako z tehál z nich buduje svoje posolstvo, ktoré je ďaleko dôležitejšie než akákoľvek jednotlivá tehlička. Jazyk tejto filmovej reči využíva Jackson do poslednej hlásky a vďaka emóciám (a zimomriavkám) do nás Tolkienov odkaz vniká priebežne, kontinuálne, aby sme boli na jeho konci... iní. Pán Prsteňov je obrovské dielo.

Pred chvíľou som dopozeralDve veže, druhú časť fantasy trilógiePán prsteňov, ktorá momentálne beží v našich kinách. Predtým, ako odhalím moju recenziu k druhému filmu, vám načrtnem dej.Dve vežesleduje tri naratívne linky – Frodo (Elijah Wood) a Sam (Sean Astin) uzatvárajú spojenectvo s Glumom (Andy Serkis), Merry (Dominic Monaghan) s Pipinom (Billy Boyd) sa túlajú vo Fangornovom lese a zvyšok Spoločenstva prsteňa (Viggo Mortensen, Orlando Bloom, John Rhys-Davies, Ian McKellen) sa stáva ochrancom zeme Rohan pred Sarumanovou (Christopher Lee) armádou. Ich činy zmenia trajektóriu vojny v Stredozemi.  Pri druhej snímke Peter Jackson balansuje medzi dobrodružným dielom a vojnovou drámou. Sledujeme výpravu skrz hory a močiare, vtipné príhody hobitov a výboje Spoločenstva proti škretom počas troch a pol hodiny. V rukách nešikovného režiséra by sa to rozpadlo, našťastie Jackson zvláda vyvážiť dejové linky bez ujmy. Charakterovo členovia Spoločenstva podávajú rovnako skvelé výkony ako kráľovská rodina Rohanu (Bernard Hill, Miranda Otto, Karl Urban) a Glum, pričom vyhráva titul najlepšieho herca v celom filme. Postava Gluma pôsobí živo vďaka Weta Digital a Andymu Serkisovi, ktorí položili základy technológie motion capture. Čo sa týka bojových scén, hudby a počítačových trikov, nastavujú latku vysoko – bitky sú ohromujúcejšie, soundtrack je údernejší a počítačová mágia dychberúcejšia. Neopomínam výpravu, kostýmy, masky, zábery Nového Zélandu a vizuálnu stránku, tie oživujú kultúry a končiny Stredozeme. Pestrofarebné charaktery, silní herci, prelomová počítačová technológia, monumentálne bojové sekvencie a pôsobivý vzhľad filmu robia zPána prsteňov: Dvoch vežíepickejším, osudovejším a ľudskejším oproti jednotke. Pokiaľ preferujete dobrodružné príbehy, fantastické bitky alebo oboje,Dve vežebudú pre vás vstupenkou do fantasy raja.Príbeh:10/10,Postavy, herci:10/10,Bojové scény, hudba, počítačové triky:10/10,Výprava, kostýmy, masky, kulisy, vizuál:10/10,Celkovo:10/10.

The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring bol fantastickým začiatkom Tolkienovho epického príbehu. Jediná skutočná slabina filmu The Two Towers – ak sa to vôbec dá nazvať slabinou – spočíva v tom, že ide o prostrednú časť trilógie. Nemá skutočný začiatok ani koniec. Film nadväzuje presne tam, kde prvý diel skončil, a hneď na úvod sa vraciame k súboju Gandalfa s Balrogom, pričom sledujeme ich pád do priepastí v baniach Morie.
Herecké výkony sú rovnako silné ako v prvom filme a príchod nových postáv mení atmosféru príbehu. Z pôvodného pocitu objavovania sa svet mení na temnejší a beznádejnejší. Andy Serkis ako Glum podáva jeden z najlepších výkonov celej dekády. Bernard Hill je výborný ako Théoden, rovnako Miranda Otto ako Éowyn. Karl Urban je dobrá voľba na úlohu Éomera, kráľovho synovca. Jednou z najzaujímavejších nových postáv je Faramir, ktorého hrá David Wenham. Na rozdiel od pokojnejšej verzie z knihy je tu Faramir vnútorne rozpoltený a pokúšaný mocou Prsteňa, najmä kvôli túžbe získať uznanie od svojho otca.
Scenár aj réžia si udržiavajú rovnakú kvalitu ako v The Fellowship of the Ring. Kontinuita príbehu funguje výborne a divák nikdy nemá pocit, že by niečo dôležité chýbalo. Jediná výčitka môže smerovať k tempu a k rozšíreniu cesty Froda a Sama do Mordoru, kde ich vedie zradný Glum. Niektoré zmeny oproti knihe boli však nutné, aby film udržal tempo a smeroval k veľkému vrcholu – bitke o Helmův žľab.
A práve posledná tretina filmu ponúka jednu z najväčších a najpôsobivejších bojových scén, aké sa v tom čase vo filme objavili. Desaťtisíce uruk-hai obliehajú pevnosť a kombinácia digitálnych efektov, miniatur a praktických kulís vytvára ohromujúcu podívanú. Film zároveň predstavuje nové bytosti Stredozeme – od mumakov až po lietajúce príšery nazgûlov.
Hudba Howarda Shorea ďalej rozvíja leitmotívy z prvého filmu a posúva ich do ešte monumentálnejšej podoby. Motív Rohanu, temná sila Isengardu aj zborové pasáže počas pochodu entov patria medzi najpamätnejšie momenty celej trilógie.
Celkovo je The Two Towers mimoriadne silným pokračovaním príbehu, ktorý smeruje k veľkému finále v The Lord of the Rings: The Return of the King. Aj keď sa v niektorých detailoch odchyľuje od knihy The Lord of the Rings od J. R. R. Tolkiena, stále ide o výnimočný film. A keď sa skončí, je jasné len jedno – to najväčšie ešte len príde.

Dvě věže na mě působí jako nejtemnější a zároveň nejvíc válečná část celé trilogie. Líbí se mi, že se příběh rozpadá do několika linií, které mají úplně jinou atmosféru – od beznadějného putování Froda se Samem až po epickou obranu Helmova žlebu. Na druhou stranu mi místy vadí pomalejší tempo některých pasáží, hlavně u Froda, kde se děj občas točí v kruhu. I přesto beru Dvě věže jako mistrovské dílo, které bude mít navždy místo v mých top nejoblíbenějších filmech.