Osmdesát dopisů (2010)

Je to zajímavý film, ale na tak jednoduchý děj je opravdu moc dlouhý. Pro autora filmu je to určitě velmi osbní téma, a dokážu uznat, že ho zpracoval dobře, ale 70 minut je prostě moc, je tam spousta prázdných scén, ve kterých se v podstatě vůbec nic neděje. Herecké výkony byly fajn a prezentace byla taky dobrá. Hudba se objevila až na konci a i když se tónově hodila, tak mi přišla trochu kýčovitá.6/10

Hlavní hrdina vypadá jako světec z renesančního oltáře, bohužel přesně takový má i emoční rozsah. Není to zřejmě chyba herce - problém bude spíš v tom, že jediné, co ho Václav Kadrnka nechává celý film dělat, je běhat a koukat se na věci. Těší se kluk na nový život v cizině? Nebo má ze stěhování obavy a nechce přijít o své zlínské kamarády? Jaký je jeho vztah k otci, za nímž má přiletět - pamatuje si ho vůbec? Zdá se, že je pryč celé věky... Kadrnka nám nedovoluje ani náznakem vniknout do vnitřního života hlavní postavy (svého alter ega) a tím je celá anabáze na normalizačních ouřadech naprosto bezvýznamná, ať dopadne jakkoli. Jednu hvězdičku dávám za výpravu - což je paradoxní vzhledem k tomu, že režisér natočil film z vlastních prostředků a tedy s naprosto minimální výpravou - ale funguje to, atmosféra je tíživá a všudypřítomná normalizační hněď nás nenechá na pochybách, že jsme na konci osmdesátých let (pořád nedokážu pochopit, jak lidi dokázali žít v prostředí, kde všechno mělo barvu různých odstínů hovna). Ani bych k dosažení věrohodnosti nepotřeboval hromadu předlouhých detailů na dobové rekvizity... spíš bych ocenil, kdyby si režisér našel čas na lidské bytosti a nějaký příběh.

Nakonec zklamání a pořád čekám na skutečně obyčejný příběh o obyčejných lidech z té doby. Navíc mi přijde, že forma tady těžce přebíjí obsah. Sice jsem rád za brněnské reálie, dokonce v jednom záběru je vidět moje stará základní škola, ale celkově ve filmu vidím několik problémů. Nejprve ale klady - líbí se mi kamera, civilní herectví, výběr lokací, je vidět, že si s tím tvůrci hodně vyhráli, aby to evokovalo tu dobu konce 80. let, a povedlo se jim to myslím daleko víc než Jirkovi Strachovi s kameramanem Křepelkou v Osmách. Na druhou stranu se film až násilně snaží podat tu dobu jako depresivní, uhoněnou dobu s narvanými autobusy, frontami a neustálým čekáním někde na nějaký štempl nebo kolek. (Btw, dnes by kluk ten kolek koupit nestihl, na rozdíl od té doby, protože by si musel nechat vytisknut lísteček na pořadí a čekat a čekat...). Dobu, kde nikdo s nikým nemluví. Dokonce si tu neříkají ani "dobrý den" a "nashledanou"! A to já vám povím jako očitý pamětník, že to bylo přesně naopak. Nikdo se nenervoval, nikdo nikam nespěchal a lidi si povídali. Na vrátnici jsem jednu dobu dělal. V reálu by si vrátný s tím klukem povídal, a kdyby kluk, třeba proto, že je vrozený introvert, neodpovídal, stejně by vrátný mlel, o rodině, o fotbale, o počasí, o bolavých kloubech... Jenže cílem bylo ukázat tu dobu jinak, šedivě, nudně. Navíc jsou tady i realizační chyby - dveře, kterými matka se synem odchází od policisty, aby šli dokoupit kolek, jsou jiné, než ty, kterými přišli, vedou jinam, do příčné, místo rovné chody, a navíc, kam zmizela ta fronta přede dveřmi? Taky jsme nějak nezjistili, po jak dlouhé době se to předávání dopisů odehrává - o to nižší dopad má konec. Jednou za 14 dní, za tři týdny, za měsíc? Jestli za měsíc, představuje 80 dopisů 6 a půl roku. V době, kdy se děj filmu odehrává, uteklo tedy asi tři a půl roku. (V režisérově biografii nakonec čtu, že celkem na vycestování čekali dva nebo tři roky.) A manžel jako "steel worker" tam v té Británii jak zůstal - nelegálně, nebo v rámci zahraničního obchodu? Nevíme nic. O to hůř se do těch dvou lidí na plátně (obrazovce) vciťuje. A to se vážně doktor po třiačtyřicáté ještě ptá, co má napsat do chorobopisu? A ta chvilka angličtiny mi už přišla směšná, už vzhledem k tomu, že my na gymplu na konci 80. let angličtinu měli. Včetně frází, ne jen slovíček. Navíc celé téma mi je hodně vzdálené - i když chápu, že autora asi hodně zasáhlo -, protože v té době většina lidí žila, jak musela, bez příbuzných v zahraničí, na Moravě - kde se má příběh odehrávat - s návštěvami kostelů a mší, a konaly se hody a chodilo se na víno do sklípků, do kin, na čundr, a na nějaký režim lidi prděli, snažili se žít, jak to šlo a jak se dalo, ženili se a vdávali, měli děti, staří umírali, chodilo se na pohřby, hospody byly plné - to je realita té doby. Sice nebyly všude pestrobarevné reklamní poutače, ale lidi dovedli spolu mluvit - na rozdíl od toho, co nám sugeruje film - a scházet se a v rámci možností se bavit. V tom je tento film, jinak dovedně a příjemně natočený, falešný a musím ho tak žel řadit k těm mnoha, které vypráví bláboly o statečných bojovnících proti komunismu dlouhými účesy a posloucháním Zappy, Svobodné Evropy a pitkami v bytech disidentů.

Krátký dlouhý film o jednom dni v Československu za pomalu už končícího komunismu. Od Kadrnky sem viděl prvně Křižáčka, kde se mi ukázalo, že v tomhle režisérovi něco asi bude. Taky že jo. Tohle překvapivě skoro nenudí. Zhruba polovina záběrů tady vypadá fakt dobře, něco je ale špatně provedené anebo nijaké. A u něčeho mi nedošlo, co tím autor chce naznačit (děda loupající vajíčko). Příběh je banální, ale zajímavě provedený a to, že se zde moc nemluví, je zde k dobru. Taky oproti Křižáčkovi ubylo zdlouhavých záběrů o ničem, pár jich tu sice je, ale i tak - je jich méně. Takový průměrný zajímavý art (v Česku nadprůměrný, vždyť tady sotva někdo zvládne natočit dobrý film!), který hodnotím třemi hvězdičkami. Btw, je to snad jediný český film o komunismu, kde se neposlouchá Svobodná Evropa...

Silně melancholický, ale na druhou stranu existenciálně pravdivý. Tak by se dal charakterizovat film Osmdesát dopisů, který prakticky přišel do naší filmové retrospektivní kultury s něčím úplně jiným než jiné jemu podobné. Prakticky nabízí úplně normální náhled do jednoho strastiplného dne matky a syna, kteří touží jen po tom jediném - po setkání s otcem a životě s ním v Anglii. Leitmotiv je v tomto smyslu na výbornou.
K uměleckému ztvárnění zvolil Kadrnka precizní exteriéry, ale občas se ani on už vzhledem k časové vzdálenosti nevyhnul určitým nevýhodám - např. jeden z autobusů už nemá předrevoluční interiér, v nemocnici nacházíme už pozdější označení oddělení a dalo by se pokračovat. To však ještě na kvalitě filmu neubírá.
To co ubírá na kvalitě je spíše střih. Mnoho scén a to zejména ze začátku je zbytečně dlouhých a občas se tu poukazuje na detaily, které jsou trochu zbytečné. Nepochopil jsem tak například dlouhý záběr, kdy se dívá Vašek ráno z okna, dlouhý záběr na jeho hrudník, který se vysvléká z pižama. Jako divák jsem se proto osobně prvních 15 minut celého filmu trápil a byl jsem pak konečně rád, že se konečně vůbec celý děj dal konečně do pohybu. Osobně pak vidím handicap v tom, že k filmovému podbarvení na konci, kdy je pouštěno na pozadí preludium z Bachovy skladby Ich ruf' zu dir, Herr Jesu Christ nám tak známé z Tarkovského filmu Solaris, nejsou použity další záběry. Vhodně by se zde hodilo opět ukázat na celé město, oprýskané budovy, komíny od továren apod., aby se tím úplně dotvořil plasticky obraz normalizačního města v uzavřeném vězení ČSSR, ve kterém jediným světlem je touha dvou lidí po svobodě někde jinde venku. V tom bych viděl celou tu škodu. Jako televizní art-film by to ušlo, ale jako celovečerní film do kina asi dle mého ne. V tomto směru by se muselo ještě spousta věcí na něm poupravit.