Ohně na planinách (1959)

"Silenpríťaž.Malbysisahanbiť!“Je február 1945, blíži sa koniec druhej svetovej vojny a prakticky rozdrvení Japonci na filipínskom ostrove Leyte ešte stále kladú márny a nezmyselný odpor. Hlavný hrdina, vojak Tamura, prechádza na svojej bezútešnej púti (z jeho pohľadu) apokalyptickou krajinou, kde ho na každom kroku sprevádzajú obrazy smrti skazy a totálneho rozvratu medzi preživšími japonskými vojakmi, pričom ho samého ešte navyše sužuje vážna choroba. A ešte aj za takýchto okolností stále vstupuje do hry pre našinca nepochopiteľný (pre mňa proste stupídny) kódex cti Japoncov, ktorý im velí radšej zomrieť, než žiť v hanbe, nech už tá hanba predstavuje v ich ponímaní čokoľvek   ("Ja, vojak prvej triedy Tamura, sa vrátim do nemocnice. Ak ma neprijmú, zabijem sa.“).   Ku koncu snímky jej atmosféra parádne hustne (pôsobivý pochod "zombíkov", ktorých po nálete už pochoduje menej) a absurdita sa stupňuje až do (nechutného) extrému (nie zrovna obvyklé stravovacie návyky). Ani ten silný záver však už nedokázal vyvážiť to, že ma celé to putovanie dovtedy často nechávalo chladným."Lensapozrite!Stavímsa,žeunichniejenúdza!Všetcisútučníakoprasatá!“ "Je to prvýkrát, čo som naozaj videl nepriateľa. Počuli sme ich, ale nikdy sme ich nevideli. Nikdy sme nevideli, kto na nás strieľa.“

„Mrtvoly hnijí, trčí z nich kosti, červi z nich pijí... smrt, bez radosti.“ Zapomeňte na Apokalypsu a morbidní, leč poetické vražedné šílenství plukovníka Waltera E. Kurtze, se šnekem, lezoucím po ostří břitvy a s diamantovou kulkou prolétající mozkem. Na ostrově Leyte, v hromadách znetvořených těl, pokrytých smrdutým bahnem, se žádné diamanty neblýskají. Je tu jen lidská špína, svrab a krvavé plivance souchotináře, který je pro všechny už jen břímě. Proto dostal rozkaz: „Zabij!“ Už naposledy, tentokrát sám sebe. OKÉNKO STŘÍLNY:[][]Co vidíš, člověče, přes mířidla své pušky?[][]Jiného člověka.[][]Jen divoké zvíře. Musíš ho zabít dřív, než ono zabije tebe![][]Pouhý terč. Pohybující se a přesto neživý, zcela odlidštěný.[][]Svou vlastní duši, rozežíranou strachem a ztrátou vůle žít.[][]Lov „opic“ nás přivádí k otázkám. Kdo je nade vším? Kdo vládne tělu v uniformě? Ještě stále mozek, byť v temnotě bloudící, nebo zvíře v člověku, pouhé hladové maso? Ohně na planinách žádné odpovědi ani naději nepřináší. Jsou hnusné, beznadějné, znepokojující, ubíjející. Svět plný válečných hrůz versus mikrokosmos na dlani vojáka, po které leze mravenec. Ten ani neví, že je válka. Proč ho zabíjet? Jen ať si dál leze svou cestou. Domorodou dívku však zastřelíš, pro pouhou hrst soli... Nejez to maso, vojáku, a zahoď tu pušku! Jen hrudku soli si do úst dej, ať mají tvé slzy z čeho téct.

Mimoriadne progresívny režisér,Kon Ičikawa, ma tentoraz akosi výraznejšie prekvapil, čo sa teda konkrétne týkalo tohto filmu, ktorý je doslova opačným protipólom jeho predchádzajúceho, ešte vskutku dosť「mierumilovného」počinu -Biruma no Tategotoz roku 1956, pretožeNobi, je síce tiež rovnako spracovaným na vojnovú látku, ale v podstate o dosť surovejším spôsobom, napríklad niečo na spôsob ruského, naturalistického snímkuIdi i smotri, no nezachádzal až tak strašne do extrému, ako práve tento ruský kolega z roku 1985, i keď podotýkam, že zrovna ani v tomto prípade, som určite nebol o nič ukrátený, ba dokonca, niekoľko filmových pasáží bolo tak sugestívne nakrútených, že si obidvaja kolegovia môžu kľudne medzi sebou navzájom pogratulovať, aspoň v čisto hypotetickej rovine. • Od samého začiatku som sa intenzívne zapozeral do pevne stanoveného príbehu, ktorý ale nemal napevno stanovené pravidlá, čiže od momentálne ustupujúcej, japonskej armády na Filipínach, môže divák čakať úplne čokoľvek, a vedzte, že je tomu presne tak! • Ak chce človek skrátka prežiť v naprosto nezávideniahodných podmienkach, urobí pre to absolútne maximum, ak ešte vôbec disponuje určitou vôlou žiť, čo by sa dalo celkom prehlásiť o našom, ústrednom protagonistovi, ktorý sa následne stal mojim spoľahlivým sprievodcom, naprieč týmto nepredvídateľným a zbesilým dianím, kde je možné stretnúť asi kohokoľvek... • SlobodníkTamuraz Murayamovej roty, zboru Koizumi, je toho i názorným príkladom, že sa nemýlim, no i na neho sa budú postupne vzťahovať akési väčšie mračná z mojej strany, čo som už vlastne naznačil o pár riadkov vyššie, ale ako by ste sa trebárs vy, zachovali v jeho koži? Samozrejme, že aj on zdivočel, ako sa na toto prostredie proste patrí, ale to ešte nie je nič v porovnaní s ostanými členmi jednotlivých, rozpadnutých jednotiek, ktorí sú oveľa bližšie tomu klasickému『pudu sebazáchovy』, čo ma už trochu vyvádzalo z miery, no nie zas príliš, aby som nebol schopný absolvovať jednotlivé scény, kedy si tvorca veľmi šikovne vypomáhal i v tom zmysle,že niekedy najviac desí najmä to, čo hneď na vlastné oči nevidíme, a máme si to len predstaviť, čo na tomto mieste jednoznačne platilo, pričom nielen týmto štýlom sa charakterizoval tento film, ktorý na oplátku zväčša ponúkol aj množstvo nezabudnuteľných záberov, ktoré sa mi medzitým stihli vryť do pamäti! • Mimochodom, sledovať to v jednom celku, nie je asi pre každého bežného konzumenta filmov, no i napriek tomu si myslím, že sú dávno zvyknutí na určitý druh násilia, buď z počítačových hier, alebo zo všelijakých klonovJohna Wickaa podobne, ale táto forma s obsahom, je už o niečom podstatne inom, čo sa zrejme nezhoduje s ich predstavami. Nevravím, žeOhne na planine, sú dajme tomu, neustále nasiaknuté nekonečným násilím, skôr tu prevládala taká, bezútešná atmosféra so silnými depresívnymi obrazmi, ktoré nakoniec poriadne vyčerpali i mňa, čo som sprvoti možno ani sám neočakával, s akým režisérskym rukopisom sa bude k tomuto dielu pristupovať.Je to iba dobre, že prezentuje číru realitu, pred ktorou netreba odvracať zrak, len kto má na ňu teraz náladu?

BACHA, OBSAHUJE SPOILERY!Kousek rozboru, který jsem napsal: Film byl natočen jen 8 let po vydání knihy režisérem Kone Ičikawou, jehož nejznámějším filmem byla Barmská harfa. Tento film se stejně jako “Ohně na planinách”  zaměřuje na  období druhé světové války. Film je černobílý a širokoúhlý. Film narozdíl od knihy končí, když hrdina běží vstříc k Filipíncům, kteří po něm začnou střílet.  Kniha narozdíl od toho končí v psychiatrické léčebně v Tokiu, kde byl Tamura zavřen po konci války. Má retrográdní amnézii. Hrdina si nevzpomíná co se stalo - jeho vzpomínky končí smrtí Jasudy. V posledních kapitolách spekuluje, co se stalo. Ve snech se vrací do Filipín, kde se setkává s lidmi, které zabil. To se ve filmu z roku 1959 nestane. Méně pro film je důležitý Tamurův vztah k náboženství. Ten je ve filmu víceméně neexistující. Film se více zaměřuje na zážitky z války. Film taky neřeší Tamurovi hladové myšlenky ohledně kanibalismu. Ve filmu ho Tamura za každou cenu odmítá - není zde nějaký myšlenkový rozpor. Jde o film černobílý, takže džungle nemůže vyniknout tak jako v knize. I přesto se ve filmu dá nalézt mnoho krásných obrazů krajiny. Buď je použita kamera na stativu a nebo jízda. Ve filmu nemůžeme nalézt roztřesenou kameru jako v následující adaptaci. Často jsou používané široké celky. Příběhově Ičikava knihu adaptoval celkem přesně - až na úplný konec. Téměř všechny vnitřní monology (až na dvě scény, kde je použit voiceover) jsou přepsány do dialogů mezi postavami. Někdy však dialogy mohou působit divně, jelikož postavy mluví o něčem, co by obě měli vědět. Tyto části jsou samozřejmě vytvořeny pro diváka, aby pochopil situaci na bojišti. Režisér také neukazuje explicitní násilí, které je přítomné v knize. Jedna scéna používá kvality vizuálu filmu ke svému prospěchu. To, co je v knize jen odbočka, režisér používá k ukázání absurdity situace. Jde o výměnu bot za deště - voják má prošlapané boty a tak sebere boty padlému a vymění si je. O chvíli později jde další a vymění svoje prošlapané boty za boty, které zde zanechal předchozí voják. Rozbor druhé adaptace naleznete podNobi(2015)

Na japonské filmy som pomerne zvyknutý, ale tento mi svojou jednotvárnosťou a dĺžkou dosť prekážal. Viacerí komentátori spomínali podobnosť s Barmskou harfou, ktorá sa mi páčila omnoho viac. Knižnú predlohu som nečítal a ani nebudem a na celý film pomerne rýchlo zabudnem, pretože okrem zvýrazňovaného hladu som sa nemal na čom zachytiť.