Směr Tokio (1943)

Ponorková dráma z obdobia 2. svetovej vojny sa zo začiatku príliš vlečie a okrem veľmi patetických dialógov neprináša nič zaujímavé. Mení sa to až po vylodení a uskutočnení špionážnej akcie v Japonsku. Napriek svižnejšiemu záveru neviem celkom dostať z hlavy von ten prehnaný pátos - vzhliadanie posádky ku kapitánovi či dnes už divne znejúce dialógy medzi námorníkmi. Zato ponižovanie a uťahovanie si z protivníka, na to by ich bolo. Grantovi rola sedela a až na tie scény s modelíkmi ponoriek ušli aj akčné scény.

Som trochu v rozpakoch. Zlé to úplne nebolo, zábery na ponorky na tú dobu skutočne dobré, napätie fungovalo tiež počas celého filmu. No to by nebola Amerika - už by ma to ani nemalo prekvapovať - aby to nebolo hlavne v 40. rokoch prepchaté preslovmi, patriotizmom a pokusom o emócie. Najhoršie na tom je, že snímok si verí aj so svojou 135 minútovou stopážou a tam, kde by to mohol dôstojne ukončiť, pretiahne ešte o ďalšiu polhodinu. Bez Caryho s tým jeho úsmevom, ktorého postava očividne nemala žiadnu, ale že žiadnu chybičku, by som to zrejme nedopozerala.

Už ako z názvu snímku vyplýva,že amíci mali„ ťažké srdce” na japončíkov po decembri 1941,keď zaútočili na Pearl Harbor,a tak prostredníctvom umenia nastolujú pomstu cez propagandu,ktorá v tom období bola v kurze,ale nečudujem sa tomu,boli to ťažké,kruté časy,aby si verili všeobecne,vznikali takéto snímky(Casablanca,The Best Years Of Our Lives and cetera),že sa to jedného dňa celé skončí.
A lákadlo je Cary Grant,čo chcem povedať,že zavretý v ponorke nie je preňho typické,ale ako som už spomínal herci sa hrnuli do týchto produkcií,aby zdvihli sebavedomie,nádej,morálku...pre obyčajných ľudí všade,kde to vrelo...

Ve shodě se svým propagandistickým účelem zahání Davesův debut všechny možné pochyby (budoucích mariňáků): vykresluje druhoválečný svět jako černobílý a v kolonialistické tradici odhaluje Japonsko jako bytostně neetickou říši lidí "bez lásky", kterou by mohl Západ obrodit svým demokratickým zřízením a rodinným životem založeným na sekularizovaných křesťanských principech. Porážka Japonska je tedy - dle této logiky - i jeho vítězstvím, bolestnou podmínkou následného "nového života" - s konečně otevřenýma očima a srdcem. Posádka dosahuje svého cíle odhodlaně a s nízkými oběťmi a její návrat povzbuzuje další mladé muže k nalodění. Přes naivní zjednodušení situace a trestuhodné (znevažující) zastření tragiky každého útoku mne film oslovil sympatickou posádkou (přes úspornost důkladným prokreslením všech jejích členů) a pestrou skladbou nejrůznějších dobrodružství, při nichž nechyběla ani nadsázka. Sledoval jsem ho dílem jako dokument doby, dílem jako "klukovský" dobrodružný román určený k četbě s baterkou pod peřinou, a na konci mne srovnatelně s tím pálily oči a cítil jsem výčitky nadcházející ranní únavy, která mi bude překážet při mém vlastním dobrodružství.

Propagandistický film o manévrech a útoku americképonorky proti japonskému loďstvu.(max.50%).