Oči války (2009)

Pohled do života i duše válečného reportéra. Konečně zase film NA ÚROVNI a tím myslím na opravdu vysoké úrovni! Není divu, režisérem jeDanis Tanovic, který válku zažil a v tomto směru je určitě jedním z nejlepších současných režisérů, tedy ve směru protiválečných snímků! Viděl jsem dva,Oči válkyaZemě nikohoa oba jsou nasáklé krví obětí, ale spíš v tom duchovním smyslu slov, neboť kdo nic takového nezažil,nedostane do svého díla to co právě Danis. Myslím ale, že na ten opravdu velký film ještě čeká, nebo jsem doposud neměl štěstí ho vidět.

První třetina v Kurdistánu nebyla vůbec špatná a vypadalo to zajímavě. To, že se Farrell rychle vrátil do Anglie ve mě probudilo trochu rozpaky, ale pořád jsem si říkal, že se tam třeba vrátí nebo pojede jinam a ne, že se bude až do konce filmu zpovídat psychiatrovi a snažit se vzpomenout na vytěsněné zážitky s kamarádem.

No, musím říct, že emocionálně se mnou tenhle film nijak nezamával. Nějak sem si nemohla udělat citovou vazbu na hlavní hrdiny, tedy až na Colina a i díky němu jsem to zkousla. Jinak mi to přišlo takové povrchní a dost to tlačilo na pilu. Nejhorší ovšem na tom všem je, že s jedním už skoro nic nehne, hlavně že jsem v teplíčku a pohodlíčku a co je za humny už ho nezajímá...Teda teď s jedním zacloumala válka na Ukrajině, ale čím je to delší už to přestává být zajímavé...A taková hnusně povrchněkonzumní doba nám již delší dobu vládne...Za mě 70%

Protože mě fotografie zajímá, byl jsem velmi zvědavý na práci válečného fotografa. Těchto scén tu není mnoho, přesto bohatě stačí, o náročnosti této profese řeknou vše. V několika velmi silných momentech dokonce jasně ukáží, že takový fotograf musí fotit i tehdy, kdy bych na to třeba já neměl ani pomyšlení. Zkrátka hon za dobrou fotkou v každém okamžiku, musí se dobře prodat a to není snadné. Válečná část navíc prozradí o Markovi vše pro příběh potřebné, naopak David a ještě více jejich vzájemný vztah by zasloužili podstatně více prostoru... solidní pointě tohle prostě nepřidá. Colin Farrell je výborný a film drží i v jeho slabší prostřední části, před nástupem "fašistického" psychiatra Christophera Leeho. Jejich společná sezení a cesta zpět v mysli jsou tím nejsilnějším vůbec. I proto je velká škoda nevyváženosti v propracování postav. 75%

Zásadní potíž Triage je, že stojí na strašně chatrných základech. Aby totiž skoro stominutový film kalkuloval pouze s tím, že se divák dozví, že válka je zlá a lidé, co si jí projdou, si z ní sebou odnášejí domů traumata, to prostě není zrovna převratná ani myšlenka, ani výrazný podklad pro jakoukoliv zápletku, nehledě na to, že v oněch sta minutách se to dějově ani příliš nikam nehýbe. Úvod, odehrávající se na kurdistánských bojištích, je sice zajímavý a drsný, zároveň se zde tvůrci ale snažili především o navození silných emočních výjevů, ovšem jejich funkčnost si zde dovolím vážně nekompromisně zpochybnit, neboť přes veškerou snahu mi tento úsek přišel prostě nepřesvědčivý a odtažitý. Zbytek snímku se pak následně již odehrává v „mírumilovné civilizaci“, kde se ústřední hrdina, s tradičně utrápeným výrazem Colina Farrella, snaží vypořádat s událostmi, kterých byl svědkem ve válečné zóně, ovšem ono vypořádávání je jen jedna velká, táhlá nuda, kdy se dá navíc i poměrně brzy odhadnout pointa, každopádně veškeré zde se odehrávané dění není vůbec funkční, ani působivé, Farrell mlčí a kouká, ostatní se pořád jen diví, aby pak na něj poslali experta, který ho jak mávnutím proutku „vysvobodí“ z traumatického zážitku a všichni se mohou začít zase milovat a spokojeně si dožít své poklidné živůtky, no jednoduše nic moc živelného. Mě zkrátka tato hra na „oběti války“ příliš nezaujala, tvůrci zde evidentně měli určitě spíš než komerční umělecké ambice, což jistě neodsuzuji, ale i umění musí zaujmout, a to se zde fakt nepovedlo.