O lásce a jiných běsech (2009)

Netradiční kinematografie Kolumbie a Kostariky ztvárnila jedno z děl Gabriela Garcíi Marqueze velice strhujícím způsobem, kde vynikly herecké výkony mladičké Elizy Trianové v roli Siervy Maríe a Pabla Derquiho v roli liberálního kněze. Film v plné nahotě ukázal, kam vede náboženský (i jiný) fanatismus, představovaný zde biskupem, který v touze pomstít se církevní vlažnosti markýzovy rodiny využije toho, že Sierva byla pokousaná vzteklým psem a byla léčena kacířským lékařem vypuzeným inkvizicí ze Španělska a nechá dívku zavřít do klášterní kobky ďáblem posedlých žen. Když pak má mladý kněz z dívky vyhnat Satana, záhy pozná, že se na dívce děje bezpráví a nakonec se do ní zamiluje tak, že je sám odsouzen inkvizicí za smilstvo. Divák se šťastného konce nedočká, děvče zůstává v klášteře... Velmi působivé dílo, které nemohu ohodnotit jinak než pěti hvězdičkami.

Motto: "Ty skvostné šperky, jež našel jsem tak nevčas." Ke šperkům filmu patří jeho vizuální stránka se všemi jeho ještěrkami, šneky a lišaji ("Co bude po smrti? Narodíme se jako zvířata."), které vezmeme s sebou na cestě za moře ("Co je na druhé straně moře? Svět."); představují takový zbyteček živoucího v "nesvětě" podobně jako v bosenském Život je zázrak ("Bůh je velký. I ptáci to cítí."). Ocenit lze rovněž snadný přechod z (nemagické) reality do snu, což se ve filmech ne vždy daří. Taková nenásilnost šla druhdy Buňuelovi, ale kupříkladu Bergman v Tváří v tvář se o ni marně pokoušel. --- "O lásce a jiných běsech" má přitom poněkud zavádějící název, "jiné běsy" tu nenajdeš a láska jako běs představena není. Ne tak v samotné knize a přijde mi, že filmu přebývá (a tím i chybí) jedna věc. Je příliš úctivý ke spisovateli a jeho dílu. Opečovává ho, zakrývá nepřímnosti, a jakéhokoli naturalismu bys stěží objevil (i náštěva špitálu Boží lásky je jako malovaná zkáza z Jihu proti Severu). Důkaz za vše: Siervě Maríi není dvanáct jako v knížce. A rovněž není představena jako ta "která není z tohoto světa". Což značně oslabuje smysluplnost toho, proč je poslána do kláštera svaté Kláry (navíc postrádám i filmové zpodobnění toho, co spisovatel hutně vyjádří slovy "učinil nejzásadnější rozhodnutí svého života" či "a vymazal ho ze svého srdce"). Na druhou stranu točit film já, rozcupoval bych pana Gabriela za to, co provedl, aby svůj románek mohl snadno zakončit. Přijde tunelem, má klíče a neunese ji? Nemůžu si pomoc, ale zatímco dříve existovala happyendová klišé, dnes je tomu (jenom) naopak, jak si ohledně literatury povšiml už Karel Čapek. Chtěl bych dobrý konec, i když uznávám, že celkové vyznění právě komentovaného filmu má podobné ambice a snad poprvé se významně staví proti knížce. "Jen pro vás jsem se zrodil, a jen pro vás jsem živ, jen pro vás umřít musím a pro vás umírám."

Dlouhé, táhlé záběry, které nejsou úplně od věci, i když někdy se táhnou ještě hůř jak prasklá guma od spoďárů. Jenže v prostředí příběhu, který buď přijmete a nebo ho hodinu a půl přetrpíte. Já se přiznám, že jsem ho přetrpěl. Hlavně proto, že mi bylo blbě z toho, co si církev mohla na lidech dovolit v době, kdy svrchovaná moc byla ona a až pod ní bylo všechno ostatní. Také ale i proto, že všechno, co se tam odehrálo, by se dalo zcvrknout na dvacet minut.

Film mě zaujal hlavně dokreslováním hlavní postavy pomocí malých živých rekvizit - broučků a šnečků poeticky se plazících v jejích vlasech a dýchajících stejného boha jako Sierva, vychovávaná černoškou chůvou. Režisérka dokonale proniká do duše dospívající dívky, která neví "Jak chutnají polibky" ,celé dny se nudí ve velkém prázdném domě vedle rodičů, jejichž životům rozumí ještě mnohem méně než tomu svému. Zcela nevinně se dostane do situace, kterou není ze své pozice schopna ovládat, ale najde spřízněnou duši. Poprvé v životě se stylizuje do role svůdkyně, přestože neobratně a vlastně nevědomě, jelikož v jejím chování převládá ještě vliv dětství a necírkevní výchova. Pomalý vývoj milostného vztahu umocněný příliš silnými pocity kněze, který na ni dohlíží, a pro něž jde o zakázané ovoce, je v závěru dovršen snovou scénou nadčasového významu splynutí duší.

Film z dobré tradice kubánské filmové školy, která dokázala přinést několik skvělých kostýmních dramat se svébytnou estetikou, rytmem a vznešeností, oživuje původem kostarická režisérka se svěží zručností. Drsnost předlohy byla sice utlumena, ale tím spíš se pozornost diváka mohla zaměřit na věcný mechanismus, který držel Marii díky předsudkům její doby uvězněnou, a na jednotlivé role, které vedlejší postavy v rámci tohoto mechanismu zastávaly. Tím spíš se také divák mohl ztotožnit s její naivní zasněností a pohledem upřeným za moře, i když se každá z postav na jejím neštěstí nějak podílela, a jediní, kdo zůstali stát na její straně, byli outsideři společnosti (ať už jimi byli předtím, v případě spoluvězeňkyně, nebo se do této role dostali vzpourou, v případě mladého kněze). Závěr pak potvrzuje ústřednost jejího bezelstného pohledu na svět, a jen v dálce tušíme postoj mocenské společnosti, kterým je vymítání, extrémní forma vynucení si psychické změny.