No Home Movie (2015)

Ne, nebojovala jsem, naopak: bránila jsem se; odůvodněně a vehementně;Chantal Akermanmě uvěznila do omezeného prostoru bytu bez přístupu vzduchu. // Konečná posloupnost  (od)umírání, jež vychází z citové závislosti jednoho člověka na druhém, a to až do krajnosti, zobrazena tak jednoduchými prostředky…s tím jsem se doposud ve filmu ještě nesetkala.(01.12.2025)

[vzpomínky na LFŠ]Filmově nijak kultivované záznamy posledních měsíců života Akermanové matky. Ne-estetika, naprostá prázdnota, stagnace, vyprázdněnost existence."Jsem tak ospalá."Chantal čeká na smrt matky, aby se mohla sama zabít, diváci houfně opouštějí kinosál a já jsem dvě hodiny na hraně duševního zhroucení z té prosakující bezvýznamnosti všeho. Akorát vítr, sucho a prach."Já teď točím všechno."(02.08.2024)

Tma a cesta, v níž zazní "C'est Chantal". Do její tváře nevidíme, ale ne kvůli tmě. Nevidíme do ní celý film proto, že ji zakrývá kamera. Kamera jako oko žida, který na věčné cestě pouští
hledá svuj Kanaán, nepouští ze zřetele ten nejcennější objekt v jejím životě, ke kterému se vždy vracela a chtěla navrátit. Matka. Matka, která putovala přes koncentrák až do Belgie, do tohohle bytu, kde už navždy bude stát město, do něhož se Mesiáš (ne)navrátí. A jako dcera nikdy nebyla bez matky a poutník bez pouti, stejně tak není tento film ničím sám o sobě, je suplementem celého autorčina díla. Akerman i zde navíc dokazala u toho nejcitlivějšího materiálu použít svoje filmové techniky, ktere svojí nekompromisností a avantgardností vytváří odstup. Možná, že ten odstup, který mezi matkou a dcerou vždy byl v té části, kde se pro dceru měnil v celoživotní trauma, se už v mládí přenesl do filmové řeči. Ale nejspíš nevím ani zrnko z palestinské pouště, abych mohl soudit.(21.03.2018)

Pěkně uspávací den se senioorkou.(18.11.2020)

Když někoho milujete, ztrácíte vůči němu soudnost. Proto pět.(14.02.2019)