Les Rendez-vous d'Anna (1978)

Vadilo mi, že v režírování lidí je paní režisérka daleko pozadu za svým mistrovstvím režírovat věci. Všechny ty patetické výlevy, kdy Anna pět minut poslouchá, jak jí někdo přednáší svá traumata - skoro až recituje, tak amatérsky ty výkony některých herců vypadají -, mi poněkud hýbaly žlučí. Chápu, každé setkání mělo navodit nějaký pocit z města a místa, dějiny, co se nepovedlo, očekávání a skutečnosti, ale prostě to šlo líp, daleko líp. A ona sama se může vypovídat jen své mamince. Ale možná klidně mohlo zůstat u nějakých přízemnějších věcí, než rozebírat hned traumata války. Ale jinak je film hodně fajn natočený, všechny cesty vlakem, záběry na nádraží, ale i jízda taxíkem po nočním městě, má to svou úchvatnou poetiku. Škoda jen, že po narativní stránce to vlastně nakonec dospělo jen k další rezignaci, takže z celého filmu zůstal pocit pouhého povzdechu. Ale přece jen jedna scéna je povedená, ke konci v hotelovém pokoji, těsně před tím, než tuším Peter chce, aby mu zazpívala. Tak sám sebe sice lituje, ale je poznat, že prostě jen neví, kudy kam. Krize středního věku je u chlapů taky. Takže se dá říct, že film je i o krizi středního věku, kdy si člověk přestává být jist, jestli skutečně dělal, co ho bavilo, a jestli neměl jít jiným směrem, a jestli ho jeho/její práce stále baví. Trochu ale i tak zamrzí, že mužské postavy jsou pojaté trochu stereotypně a všechny mluví jen o hledání ženy a o dětech. Možná se sama Akermanová s jinými typy nesetkala, ale přece jen... vždyť někdy stačí skočit do hospody v den nějakého fotbalového derby. A dívat se kolem sebe a poslouchat. ... Svou stavbou příběhu mi film hodně připomněl Zlomené květy, kdy hlavní hrdina také jede od jedné postavy ke druhé a vyslechne si, co se dělo.

Bezpochyby film, spadající do řady těch, do nichž se divák musí chtě nechtě ponořit (a že se vám bude chtít, o tom nepochybujte). Poté si může plně vychutnat pomalé plynutí života a cesty mladé umělkyně vlakem napříč Evropou, při níž se během setkání s různými mužskými charaktery dostavují jen letmá spojení vzápětí zpřetrhaných citů. A je otázkou, co z těchto jisker může vykřesat citlivá, i když právě tímto stylem života již zocelená umělkyně. V obecné rovině film tak může sloužit i jako skličující pohled do života moderního umělce (i "artový" režisér musí dbát na marketingovou propagaci...). Film je naprosto uvěřitelný (dalo by se říci "ze života") i přes osobitou uměleckou licenci - např. kontrast otevřených zpovědí lidí okolo Anny a její až na výjimky zdánlivá mlčenlivá neprostupnost; a samozřejmě vizuální pojetí filmu, jehož hloubku může postihnout asi jen někdo "učený". Jako laik jsem proto odsouzen jen k němému úžasu, asi jako kdyby se všechny obrazy v Louvru začaly pohybovat (24krát za vteřinu). Zvláště ty od Edwarda Hoppera, jejichž estetika barev na Akerman zjevně působila i po návratu z USA na počátku 70. let.

Příběh osamělé režisérky Anny, bloudící evropskými metropolemi při propagaci svých filmů. Na svých cestách Anna potkává podobně osamělé muže, jako je ona sama, kteří se jí sami od sebe svěřují s tajemstvími svých životů, sny a touhami - jakoby ale tato podobnost Annu od navázání bližšího vztahu spíš odrazovala. Vyslechne mlčky jejich příběhy a leckdy bez rozloučení odchází pryč. Nakonec se vrací do svého bytu do Paříže, kde v prázdném bytě poslouchá vzkazy na záznamníku - mimo jiné oznámení o další cestě, která ji čeká za několik dní. Anna svůj život nežije, spíš přečkává od jedné železniční zastávky ke druhé - nemá žádný cíl ani sen. Podobně jako další Akermanové hrdinka Jeanne Dielman je Anna chladná, až robotická (např. rozloučení s mužem ve vlaku do Bruselu, rozloučení s matkou...),ale i přes to stále kdesi v hloubi duše toužící po určitém smyslu života, lásce, domově.

Takový zážitek jako film od stejné paní režisérky Jeanne Dielmanová to pro mě nebyl, protože tady byly přidány emoce a tím to trochu ztratilo kouzlo, nicméně vyprávění je opět vysoce nadstandardní.

Ve stejné tónině jako Nebe nad Berlínem.