Nesmrtelná (1963)

Nesmrtelnáje zhmotněním "romantických" představ o Orientu. Robbe-Grillet se o nový román nepokoušel jen v literatuře, ale rovněž v kinematografii. Samozřejmě, linearita času pozbyla své platnosti, byla zrušena, neboť jde spíše o rekonstruování lidského vnímání, lidské mysli, paměti, vzpomínek. Tam neplatí vševládnoucí kauzální zákon ani posloupnost ani stejný význam, nýbrž samo vnímání. Dostáváme se k základním gestům, základním pudům, asociacím a podobnosti. Dostáváme se k okamžiku, který se již stal, zároveň se právě stává a bude se stávat. Dostáváme se k okamžiku, v němž hledáme odpovědi, pátráme v jeho skulinách, pátráme v detailech, ale i v jeho gestech, která nás vedou od jednoho detailu k druhému. Obrazový běh neklidné mysli, kde se stírá rozdíl mezi skutečností, představou, snem či halucinací. Hrdinou novorománového filmu či spíše poutníkem vlastní myslí je N. (Jacques Doniol-Valcroze), nově příchozí Francouz do vůní Orientu nasáklého Istanbulu. A jeho erotické představy o navštěvované zemi dostávají skutečné tvary, stávají se jeho utkvělou myšlenkou, kterou ne a ne chytit, která mu stále uniká. Hlavní, tj. tou nejsledovanější postavou je L. (Françoise Brion, ve svém vlastním životě manželka Jacquese Doniol-Valcrozea), tajuplná kráska, splnění Francouzových představ, ale i předsudků, jež o dané zemi měl. Z dalších rolí: tajuplný M. se psy (Guido Celano), mladá žena z večírku - a možná zná i odpovědi - Catherine Sarayan (režisérova manželka Catherine Robbe-Grillet) nebo obchodník se starožitnostmi (Ulvi Uraz).Nesmrtelná: kinematografie získává svůj obrazový jazyk vnímání a myšlení, časová posloupnost ztratila veškerý svůj význam, prvořadým nejsou události, ale vlastní život, bytí člověka, jeho vnímání a myšlení. Aneb zhmotnění představ o Orientu, jsou plné vášně a nejistoty toho, co je skutečné a co se odehrává pouze v mysli. Gesta vedou od bodu k dalšímu bodu, od záhady k pochopení. Myšlení rekonstruující člověka. Z tohoto hlediska jde o jedinečný filmový požitek.

L'Immortelle je síce režijným debutom Alaina Robbe-Grilleta, no zároveň je aj jeho druhým scenárom, a preto mi nedá nezrovnávať sMarienbadom. Oba filmy majú niekoľko príbuzných motívov: obsesívneho hľadajúceho muža, pôvabnú a tajuplnú ženu, zahrávanie sa s časom, pozornosť venovanú architektúre, no a tým najnápadnejším spoločným znakom oboch vyššie zmienených filmov je scéna s fotografiami. Robbe-Grilletom napísané snímky sa od seba líšia najmä v naratíve, ktorý je v L'Immortelle o niečo plynulejší než vMarienbade. Dokonca aj chlad a odmeranosť postáv tu pôsobí o čosi prirodzenejšie. V L'Immortelle sa navyše Robbe-Grillet–režisér neobmedzuje len na jedno prostredie (hotel a záhrada vMarienbade), čím dosahuje väčšiu slobodu v rozprávaní príbehu, ale aj viac možností pre kompozíciu záberu, ktorá je miestami naozaj skvostná, najmä ak sa snúbi s pôvabom Françoise Brionovej. Zaujímavá bola pre mňa scéna po autohavárií, kedy sú obaja protagonisti úplne nehybní, čo vytvára dojem nahliadnutia do osobnej spomienky a následného premýšľania pri mentálnej rekonštrukcií onej udalosti či Laline poznámky o tom, že mesto ako také neexistuje – je to len pripravená scéna prehistoire d'amour.

Experimentální, labyrintický snímek s nelineární narací pro neběžného diváka.Děj: Film sleduje muže jménem N, francouzského přistěhovalce nebo návštěvníka v Istanbulu, který je učitelem a hledá dům v oblasti Beykoy. Během cesty se setká s tajemnou, krásnou ženou Lale (nebo Leila), která jezdí v bílém kabrioletu. Žena je exotická, hravá a provokativní – mluví o Istanbulu jako o kulise z orientálních pohádek (mešity, harémy, otrokyně), ale zároveň zdůrazňuje, že vše je falešné, turistické, nereal. Mezi nimi vznikne vášnivý, ale nejasný vztah – scházejí se na procházkách po Bosporu, v mešitách, na trzích a v opuštěných místech. Lale je záhadná: dává falešné adresy, mluví o sobě nejednoznačně, tvrdí, že je svobodná, ale naznačuje, že je sledována nebo týrána („V noci mi ubližuje“). Když zmizí, N ji hledá, ptá se cizinců, prodavačů, známých – nikdo ji pořádně nezná, jména se mění (Lale, Leila, Lucille, Eliane), informace jsou protichůdné. Vyvrcholením je automobilová nehoda: Lale (nebo žena, kterou považuje za Lale) řídí bílý vůz vysokou rychlostí, N je s ní, auto narazí do stromu. Žena zemře (nebo možná oba), ale policie to označí za nehodu. Po nehodě se film vrací k opakujícím se sekvencím – stejné dialogy, scény a setkání se opakují s drobnými variacemi, jako by se celý příběh zacyklil nebo byl snem. Na konci se zdá, že se vše vrací na začátek: N znovu putuje do Beykoy, znovu se setkává se ženou, znovu slyší stejné fráze. Nic není vyřešeno, realita a iluze se prolínají.INTERPRETACE: Robbe-Grilletovy filmy nelze plně pochopit, spíš mi přijde že slouží jako Rorschachův test, kam si člověk promítá své interpretace. Ale po shlédnutí 3 jeho filmů mi připadá, že hlavními motivy jeho filmů jsou vášeň, smrt a sadomasochismus. V tomto filmu je vášeň přestavována L, téma smrti se objevuje v podobě smrti při autohavárii po srážce černého psa, sadomasochismus je zde méně naznačený než v jeho jiných filmech, ale jsou tu zmínky o Sultánových otrokyních, pašování žen apod. Robbe-Grillet byl pod vlivem pudu smrti (jak by řekl Freud) a nebo pod vlivem BPM III (jak by řekl Grof). Pokud se dá říct, že ten film má nějaký příběh, tak je to nejspíš o ztrátě milované osoby po autohavárii, kterou možná protagonista způsobil, a má pocity viny.(08.12.2025)

Ak by som mal svoje pocity z tohto filmu opísať vulgárne jednoducho a skratkovito, je to ako mix Resnaisovej Hirošimy a Jarmuschových Hraníc ovládania, s pár bizarnými "statickými" postavičkami ako vystrihnutými z nejakej lynchoviny (muž so psami, to mi vyslovene evokovalo muža so psom v Blue Velvet:). Žiadna postava o tej druhej v podstate nič nevie, nikto nič nevie, nikto nič nevidel, čas beží dopredu, dozadu, potom preskočí a nevieme či dopredu alebo dozadu, potom sa úplne zastavuje ... ale nemožno tomu uprieť kúzlo a atmosféru podčiarknutú (vtedy ešte) exotickými a (preto aj) trochu tajomnými kulisami starého Istanbulu, výbornou hudbou a samozrejme najväčšia devíza filmu - kamera, resp. celkovo výtvarno-vizuálna stránka, krásne "fotografické" kompozície ale aj niektoré nápadité pohyby kamery a zaujímavé strihy. Dokonca aj ten "mŕtvolný" herecký prejav Jacquesa Doniola (?) (hlavná postava) mi vôbec nevadil a dotváral celkovú atmosféru "miesta mimo času" a skresleného-zmeneného "priestoru vo sne". Žial, nie som ten typ cinefila, ktorý zároveň zbožňuje poéziu, v ktorej netreba žiadnych vysvetlení, žiadneho príbehu, žiadnej "časovej kompozície" a kde sa výsledný dojem buduje skôr štylizáciou, metaforami, kde vyjadrenie témy je nahradené skôr určitým druhom "tématickej meditácie"-impresie.... inak povedané, som obyčajný rigidný analytický suchar, a preto takýto druh filmov u mňa málokedy zafunguje bez výhrad (aj keď v niektorých komentoch spomínaný Marienbad ma napríklad dokázal naozaj úprimne pohltiť a zaujať)(14.02.2016)

Deleuze říká o Robbe-Grilletovi: "V jeho díle nikdy nemáme posloupnost přítomností, které míjejí, nýbrž simultánnost přitomnosti minulosti, přítomnosti přítomnosti a přítomnosti budoucnosti, které dělají čas hrozným, nevysvětlitelným." (Film 2: Obraz-čas, Praha, 2006, s. 122) Grillet tak rozbíjí zavedený tok filmového vyprávění, chronologii nahrazuje sekvencemi předbíhajících se a zpět se vracejících záběrů, vzpomínek, anticipací a krátkých záblesků přítomnosti, které se nedají převést na jediný referenční čas. Budoucnost se vždy již stala, konec nastává čtvrt hodiny před koncem, minulost je nejistá a možná se vůbec nestala, nebo se stala jinak, než ji hrdina a divák s ním před chvílí prožil. Výsledný dojem se tak primárně neopírá o to, co se děje v záběrech samotných, ale o to, co se děje MEZI jednotlivými záběry, o vztah oněch tří přítomností, o nutnost divákovi (re)konstrukce hrdinových vzpomínek, aktuálních zážitků a předbíhající budoucnosti do jediné (avšak nemožné) jednoty. Druhou věcí je zneklidňující hra s prostorem. Proměny časovosti vedou k proměně prostorových vztahů postav a objektů, čehož je docíleno opakujícím variováním stejných prostředí. Díky tomu, že se na stejném místě odehrála (odehrává, odehraje...) minulost, přítomnost i budoucnost (a díky tomu, že Grillet mezi různými přítomnosti stříhá jako by šlo o běžnou naraci) se lokace postav a průběh událostí neustále proměňuje. To vše uvádí divákovu sebejistotu stran toho, jak je zvyklý chápat vyprávění příběhů i svoje pozorovací schopnosti, do nejistoty.(29.11.2014)