N. a pris les dés... (1971)

N. vrhl kostky...je svým způsobem variací Robbe-Grilletova filmuEden a potom.... Jde především o hříčku, tak jak je u Robbe-Grilleta obvyklé. Kauzalita je zejména konvencí, zvykem, jak již v 18. století říkal a psal David Hume. Ve spojení s filmem je zajisté, jak se to jeví, příhodnější používat termín senzomotorická návaznost. Senzomotorika je totiž vlastní "běžnému" (tedy hollywoodskému, komerčnímu) filmu, nikoli však nové vlně či novému románu. Robbe-Grillet otevřeně vypovídá o svém způsobu tvorby (a vlastně nejen té filmové). A jistě, nakonec jde o představy, třebaže ty mají erotickou povahu, a jde o hru, jež se snad i podobá životu člověka. Eden zmizel jen naoko, stejný aspekt teď zastupuje jméno Eva (Catherine Jourdan), jíž se dostává největší pozornosti v nevinnosti i v sadomasochismu. Z dalších postav zaujmou: vrhač kostek Marc-Antoine (Richard Leduc), divočejší Boris (Juraj Kukura), Evina touha Duchemin čili Dutchman (Pierre Zimmer), ten kouzelný prášek přes mříže podávající Jean-Pierre (Sylvain Corthay), po obrazu bedlivě pátrající Soňa (Jarmila Koleničová), naslepo střílející Marie-Eve (Lorraine Rainer), zvrácený číšník kavárny Eden Franc (Ľudovít Króner), či Evina "dvojnice" (Eva Luther).N. vrhl kostky...: do popředí se více dostávají reálie z Džerby, aspekt hříčky je zmnožen. Představy nebo skutečnost? Ani jedno, ale Robbe-Grillet a jeho "novorománová" tvorba.

Svět se neřídí pouhou kauzalitou, dialektikové se svou tézi a antitézí to také moc daleko nedostali. Vedle rozumové složky (třeba logika) tu musí být ještě nějaká nerozumná, nahodilá složka (třeba intuice).  Jinak není možno - z pouhého házení kostkami - žádné znaky dekódovat a rozluštit tak esenci či jádro předkládané znakové řady.(10.12.2021)

V mnohém instruktivní Robbe-Grillet, zejména v explicitním vložení popisu tvůrčího postupu do úst jedné z postav, ale menší problém je v tomto případě nasnadě - v roce 1971 již intelektuální obecenstvo nejen ve Francii Robbe-Grilletův umělecký přístup, od 50. let literárně a od 60. let filmově zpracovávaném, již dobře znalo. Odhlédneme-li od tohoto faktu, nabídne tento film opět ryzí robbe-grilletovský antikauzální diamant o tisíci fazetách, každé jinak odrážející světlo, logiku, pocity, vztahy s jinými scénami či divákovo chápání. Oproti jiným jeho filmům je narativ ještě volnější, protože opírající se o předchozí významy, jež divák může a nemusí použít jako vodítko k významům novým - touto druhou úrovní distance (první je samotný Eden) od monokauzálního příběhu již autor takřka dokonale znemožňuje divákovu spontánní orientaci ve filmu. A o to autorovy jde: divák je nucen si z filmu "ukrást" ten význam, ten estetický dojem, tu emoci, tu obrazovou asociaci, kterou si sám vytvoří. Nezdá se to, ale ani v tomto případě není Robbe-Grilletův film ani zdaleka náhodnou směsí - nejeden prvek se syntagmaticky opakuje a kombinuje na různých rovinách (verbálních, obrazových), přičemž s tím, jak postupně putuje napříč filmem, získává nové významy (např. slovo "prendre" = vzít).(03.12.2015)