Muž, který lže (1968)

Problémom mnohých francúzskych filmov zo šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia je fakt, že sa snažia byť príliš hĺbavé až filozofické, a to takým spôsobom, ktorý nie je pre diváka atraktívny. Zaradiť k nim možno aj tento počin režiséraAlaina Robbe-Grilletaz roku 1968, časovo zasadený do obdobia po druhej svetovej vojne, sledujúc muža-klamára (Jean-Louis Trintignant), ktorý v malom slovenskom meste zavádza ľudí, najmä ženy, o svojej skutočnej identite. A to až tak, že o nej začne sám pochybovať. Dráma so svojskými vojnovými "flashbackmi" je predovšetkým konverzačným dielom so slabým, nevýrazným, prakticky neexistujúcim dejovým spádom. Vo filme sa veľa hovorí, najmä Trintignantovými ústami, ale iba málo povie. Už nevýrazný začiatok naznačuje, že celých takmer sto minút bude "mlátením prázdnej slamy", čo sa neskôr potvrdzuje. Obsahovo bezobsažné, ťažkopádne filozofovanie prakticky o ničom je dôkazom scenáristického zlyhania, nie oslavou veľkolepých rozprávačských schopností. Celkovo mizernej kvalite deja, respektíve celého filmu, nepomáha ani zasadenie do nesympaticky pôsobiaceho prostredia. Jediným plusom, pomyselným vyfučaným záchranným kolesom, je ženské herecké obsadenie.L'Homme qui mentale v žiadnom prípade nemožno odporučiť ako dielo, ktoré by divákovi niečo dalo. Hoci Robbe-Grilletova snímka nie je vyložene novou vlnou, celkom dobre na nej vidieť rozdiel medzi francúzskym a československým prístupom k filmu šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Zatiaľ čo mnohé filmy "domácej" proveniencie sú efektívne filozofické, francúzska produkcia je ťažkopádne filozofická. A "dokonale" to vidieť aj tu.

Nedá mi, abych tu neuvedl alespoň jednu citaci z Gilles Deleuzovy studie Film 2 Obraz-čas:Pravdivý člověk umírá, celý model pravdy se hroutí vstříc novému vyprávění. Nezmínili jsme autora, který je z tohoto hlediska zásadní: je to Nietzsche, který svojí "vůlí k moci" nahrazuje nahrazuje formu pravdy mocí klamu a vyřeší tak krizi pravdy s cílem vyřešit ji jednou provždy a pro všechny, ovšem v protikladu k Leibnitzovi, a to ve prospěch klamu a jeho tvořivé síly...

"Moje meno je Ján Robin. Kde som to prestal, moje meno je Boris Varis - Ukrajinec." O Robinovi sa dozvedel v krčme a čo nevedel, si vymyslel. Raz sa vydával za jeho priateľa, raz za jeho vraha a napokon tvrdil, že Robin je zradca. "Nik neveril mojim klamstvám, ani ja sám. Teraz vám poviem ako to bolo naozaj, v období ilegality ma prezývali Ján Robin, ale moje meno je Boris Varisa." Že sa trochu zamotávam, to nie ja, to film je zamotaný. Boris sa snaží, dať svojmu rozprávaniu hlavu a pätu, ale nedarí sa mu, tak ako sa mu nedarí obliecť si správne sako. Je to muž, ktorý klame. Rozprávanie v prvej osobe mám rada. Hlas Ladislava Chudíka mi však k Trintignantovi nesedí. No bolo zaujímavé vidieť ho v spoločnosti Mistríka, Krónera, či Silvie Turbovej. Sledovanie filmu bolo pre mňa ako návšteva galérie. Jeden krásny obraz za druhým. Veľmi zaujímavý, až mysteriózny film. Páčil sa mi.

Avantgardný počin vytvorený v slovenskej koprodukcii, v ktorej sa podarilo blysnúť pár slovenským hercom. Námetom je príbeh Borisa, ktorý rozpráva svoj príbeh štyrom ženám. Zakaždým však úplne inak. Je to príbeh zrady alebo záchrany, mení sa zradca i zachránený. Samotné príbehy sú spájané zmyselnými medzihrami a Borisovými úskokmi. Samotná pravda vo filme nie je dôležitá, pretože hlavným cieľom filmu je pravdu relativizovať. Originálne zvukové a strihové spracovanie, ktoré prezrádza spojenie so slovenskou modernou a novou vlnou.

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %.