Mute (2018)

Nedocenený, nenávidený a hlavne predovšetkým zabudnutý. Takto by sa dal ľahko opísať nový film od režiséra, ktorý nám priniesol filmy:MoonaleboSource Code. Mute je vlastne takým duchovným pokračovaním už vopred spomínaného Moon. Tentoraz sa, ale neodohráva na mesiaci, ale vo futorologickom Berlíne plnej korupcie a všetkých druhov zvráteností. Celý film sa točí okolo nemého protagonistu, ktorého nemota pochádza z nehody, ktorú mal ako dieťa. Dej sa odohráva okolo neho a jeho priateľky, ktorá zrazu za záhadných okolností zmizne. Celý film je doprevádzaný výborným soundtrackom a solídnymi hereckými výkonmi, vďaka ktorým je Berlín hneď pestrejší. Aj napriek odstrašujúcim hodnoteniam mi film v konečnom dôsledku výborne sadol len možno škoda tej prepálenej stopáže. A chladnej priam bezcitnej atmosféry, ktorá samozrejme nebola zámerom.

Berlín blízké budoucnosti je nápadně podobný deštivým a temným scenériím Blade Runnera. K tomu protetika na vysoké úrovni, roznáškové drony a všudypřítomný organizovaný zločin. V tomto světě němý amiš nepoužívající techniku hledá svou zmizelou milou. Proti výkonům v hlavních rolích není co říct. Alexander Skarsgård v roli němého barmana i Paul Rudd jako jako bývalý vojenský lékař, příležitostný kat a agresivní sociopat hrají výborně. Problém je, že vést vyšetřování v cyberpunkové budoucnosti stylem noir detektivek 30. let 20. století je efektivní stejně jako doprava balónem v době tryskových letadel. Úspěchy se dostavují v podstatě náhodou a za pomoci mstivých zločineckých spiklenců. Skarsgårdovy pěsti mají zase štěstí, že nikdo proti nim nepoužívá nic silnějšího než nůž a i tak dostává pěkně naloženo. Tempo filmu je pomalé až melancholické, což je v zajímavém protikladu k cyberpunkovému okolí. Přesto je dvouhodinová stopáž přehnaná. Neubráním se povzdechu: Čekal jsem víc.

Jako když se zástupce kulturní levicové fronty snaží točit noirový cyberpunk. Že se právě s tímto typem umělecké výpovědí současná intelektuální generace ztotožňuje? Ano, a to je na tom právě to nejhorší. Pomineme-li tedy fakt, že takhle povrchní a odcizenou formu bez obsahu, v níž nefungují ani (a beztak ponejvíce směšné) náznaky manýrismu, jde za tím, kým není nikdo jiný, než před časem ještě toliko nadějný Bowieho potomek. Ale, možná je na rozdíl od otce více přemýšlivý, než opravdu talentovaný. S Lennonovými syny to po těch prvních pár záblescích, už také nikdy nebyla žádná sláva...

Výhodou tohoto sci-fi z produkce Netflixu je skutečnost, že poměrně obstojně zobrazuje cyberpunkový Berlín. Bohužel ale to a atmosféra města je to jediné, co si z filmu odnesete, jelikož se s podobným tématem v rámci sci-fi nepotkáváme každý den. Příběhově ale poměrně nůďo a herecky se tu objeví postavy, o kterých za pár minut nebudete ani vědět. Bez emocí, bez charakteru, bez ničeho.

Prazvláštní, těžko zaškatulkovatelná záležitost. Přitroublý multietnický romanťák - tak tahle rovina je fakt... přitroublá. Bizarní kyberpunková sci-fi - z tohohle úhlu pohledu slušná práce. I když já osobně si myslím, že zdejší vize blízkobudoucího Berlína je ještě nepravděpodobnější, než byla vize Los Angeles v Blade Runnerovi; za třicet let totiž v Berlíně nepofrčí dekadentní zábavní kluby a roznášení fastfoodu inteligentními drony, ale hidžáby, plnovousy a mlácení hlavou směrem k Mekce 5x denně. Místy docela drsná noirová krimi - taktéž spokojenost. Vizuálně pohledná podívaná - inu jak jinak, když Netflix. Zajímavé a většinou rozporuplné postavy, další plus, ovšem až na dobrosrdečného prosťáčka Lea a sentimentální flundru Nadiru, kteří bohužel film sráží do poněkud zatuchlých středoproudových vod.