Mléčná dráha (2007)

Tady někdo viděl Benninga a chtěl to udělat po svém. Akorát nepochopil, že nestačí jen zapikolovat kameru s výhledem na hezký obraz a nechat "esteticky" lidi co nejpomaleji procházet / jezdit / postávat / tancovat kolem. Chce to i nějakou myšlenku, kterou Bennng ve svých filmech má (a navíc má záběry daleko kratší). Tam, kde Benning během tří minut odvypráví anekdotu o zaparkovaném autě u silnice bez řidiče, tam tento film deset minut bezradně sleduje buď holku, co se jde vyčurat, nebo kluka, co jde kakat, aby pak šel s někým druhým honit stan, který jim uletěl. Pointa chybí a vtipné to taky není. A v tom je problém tohoto filmu Tvůrce se až příliš spolehl na estetičnost svých obrazů a popocházení lidí v něm, až zapomněl, jestli tím taky chce kromě toho něco říct. Spoustu scén si člověk může vyložit všelijak. A není to dobře. Třeba baba, co opustí kočárek a rybář přijede, aby jí ho vrátil - udusila snad ona dítě a šla se utopit? Nebo je rybář její manžel a jen ho šla vítat? Nebo ta scéna s kontejnery - jde o detektiva, který objevil unesenou dívku? Chlápka, co si z Asie nechal poslat manželku? Černoch, co tam má kontejnery na starosti, je v pohodě? A co skákací hrad? Jsou děda a holčička mešuge? Nebo jde o parafrázi života a umírání? Případně - když vezmu tu nechutnou šukací scénu v bazénu, znásilňuje snad dědeček vnučku? Autor nám,na rozdíl od Benninga, neposkytuje vodítka a nechává diváka,ať si domyslí, co chce. Což mi přijde nefér. Jako by sám nevěděl, co chce říct, a záběry koncipoval jen na základě formalismu a manýrismu. I když sem vrazím tu obehranou paralelu "začíná to ráno a končí večer". Některé záběry krajiny jsou pěkně (sněhulák, noční město, ranní pole), ale celková koncepce připomíná spíše slow TV než film to už bych mohl za celovečerák pokládat záběry z kabiny vlaku při cestě z jednoho města do druhého. Stačilo by po cestě rozvěsit pár transparentů, které by se spojily v závěru v jednu myšlenku, a měl bych experimentální umění jak sviň. Nebo jako Fliegauf.

Kdo chce hodnotit tento film, těchto deset mikropříběhů propojených pouze kompozičně, musí být upřímný především sám k sobě. Byl by také schopen se dívat svýma očima na to, se před ním skutečně děje, nebo to musí být posvěceno někým jiným, zde především režisérem. U skutečných (mikro)příběhů, ze kterých se skládá náš život den a dnem si můžeme volit postavení kamery i dobu jednotlivých záběrů, expozici, filtry i další parametry. Jsme toho schopni nebo se musíme vložit do rukou někoho jiného, kdo nám řekne na co se máme dívat a jak. Pokud nám má tenhle film říct: "Hele lidi, koukejte se kolem sebe a poslouchejte co kolem vás zní, protože všechno co vidíte je film, a všechno co slyšíte je hudba", pak zřejmě nebyl tak úplně marný.

Odzbrojující zážitek. Moje první setkání s filmy Benedeka Fliegaufa a totální trefa do černého. Po záběru se stanem a začátku následujícího (jezero) jsem nabyla dojmu, že do seznamu žánrů by měla být doplněna komedie. Těžko říct proč, ale především v druhém případě (kombinace klidné vodní plochy, rybáře na loďce, přelétávajících ptáků a ženy s kočárkem) jde pro mě o jednu z nejvtipnějších záležitostí. V čem tkví její kouzlo, to nedokážu dekódovat, ale stačí mi vidět pouhou fotografii tohoto záběru a už mi cukají koutky. Takhle je to vlastně s celým filmem. Pokud bych měla hodnotit jednotlivé (vzájemně neprovázané) části, plné hodnocení bych určitě neudělila, film jako celek je ovšem nedostižný. Část s jezerem s přehledem dominuje, paradoxně nejpůsobivější je hlavně to, co se stalo mimo obraz...vysvětlení je ponecháno na divákovi (pokud má o něj zájem). Právě možnost vlastní interpretace a to, že v jejím důsledku může mít film nekonečně mnoho vyznění lišících se jak divák od diváka, tak i u jednoho diváka v rámci více zhlédnutí, mi přijde na celém filmu nejvíc fascinující.

Experimentálny film. Robí sa veľa experimentov, ale myslím, že ľudia by sa mali chváliť len tými experimentami, ktoré sa podaria. Tento sa teda nepodaril. Ak chcel autor vyjadriť reálnosť plynutia času, stačilo postaviť ráno niekde na lúku statív s kamerou a večer si ju prísť zobrať. Malo by to síce 12 hodín, ale bolo by to ešte reálnejšie a nemusel by 10 krát použiť nožnice. Možno by tam prebehol aj zajac. Ja by som pri tomto experimentálnom filme zaviedol v kine aj experimentálny "predaj" lístkov. A síce, že za lístok by ste neplatili, ale naopak dostali peniaze. Ale pozor! Tí, ktorí by z kina utiekli po prvej scéne by možno nie - logicky, nie že nemuseli vrátiť peniaze, ale dostali by cukrovú vatu, alebo lízatko s vlastnoručným písomným ospravedlnením autora na zmiernenie morálnej a časovej ujmy. Po projekcii by som navrhoval aspoň dve a pol hodinovú besedu s autormi filmu, kde by sa nikto nič neopýtal a "reálne" na to ani nikto neodpovedal. Ak by chcel niekto vzadu v kúte nesmelo zatlieskať, tak by ho ostatní vyčapcovali, pretože evidentne nepochopil "umelecký zámer" diela.

Experimentální poetický film, u něhož se dobře relaxuje, to ano. Člověk u toho může přemýšlet o čemkoliv, ale hlavně nad výkladem některých záběrů. Povšiml jsem si, že autor nás provází zřejmě od brzkého rána, kdy dvojice milenců vstává u stanu uprostřed roviny, dívka se jde ještě vyčůrat, přes další záběry, v podvečer stavění sněhuláka a večer rock´n´roll nad světly velkoměsta. Mazitím pozorujeme chlapce balancující s horskými koly na hromadě šutrů, pohodu u bazénu, kterou jsem nějak nepochopil, postavení gumové skákačky taky uprostřed pustiny, to člověka napadne, kolik si asi ten u pokladny vydělá... A kromě toho dva příběhy, u nichž zamrazí - člověk, vycházející z uzamčeného kontejneru a umírající babka uprostřed sídliště. Hrozně těžko se to hodnotí. Akce postavená na hlavu. Celkový dojem průměr, trošku nesourodé,dost to připomínalo moderní výtvarné umění (nejlepší byly ty mraky, to bylo děsně expresivní).