Miralles (2024)

Enric Miralles, jeden z nejnadanějších španělských architektů své generace, zemřel roku 2000 předčasně ve věku 45 let. Poslední útočiště našel na jím projektovaném barcelonském hřbitově Igualada, ztělesňujícím vše příznačné pro Mirallesovu tvorbu. V jakoby stále neukončeném prostoru lesního pohřebiště jde těžko oddělit vnitřek od vnějšku a příroda zde prostupuje architekturou. Dokumentární portrét výjimečné osobnosti se odvíjí jako dialog mezi autorským lyrickým subjektem a Mirallesovou přítomností v jím navržených stavbách. Sám architekt viděl svou práci až muzikálně, jako „variaci té stejné věci“, téhož motivu a melodie. Na tuto vlnu se ladí i dokumentární film, představující nám jedenáct výjimečných Mirallesových staveb. Ať už je to tržnice Santa Caterina v Barceloně, skotský parlament v Edinburghu nebo internátní škola v Morellu, vždy zde najdeme zřetelný otisk téže autorské ruky. Umělce stále se vzpouzejícího konvencím, a hlavně jakýmkoli hranicím, skutečným i pomyslným.