Mimina (2010)

Tento snímek mě velmi nadchnul, přijde mi jako velmi originální a hlavně neskutečně zajímavý nápad. Je zde krásně ukázaná rozdílnost různých kultur, různé zvyky, různé obyčeje. Dokonce je tu dobře zobrazen vývoj dětí v jednotlivých zemích. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že Hattie (netýká se to ale konkrétně jí, jde o ten princip) je vlastně oproti například Ponijao nebo Bayarjargalem, naprosto neschopná. Jak říkám, netýká se to jí, jako osoby, jde o prostředí, ve kterém vyrůstá, jde o to, jaký mají rodiče přístup k výchově. Nejdříve je tu záběr na Ponijao, která mezi kameny drtí nějaké kamínky či co a dělá to s lehkostí dospělé ženy, která v tom má cvik a potom na Hattie, na kterou rodiče neustále šišlají a "Krává dělá búú" a ona zatím umí jen... vlastně nic. Tohle mi přišlo na tomto dokumentu nejzajímavější. Vlastně mi nepřijde vůbec špatné nechat dítěti trochu volnosti pro vlastní nekontrolovaný rozvoj. A nebo bych rozhodně nesnesla ty kroužky pro malé děti, na které Mari vodila její mamka. Já být ta žena, nikdy bych své dítě nedonesla do tak retardoveného prostředí...

Poetické pohladenie detskosti v rôznych formách má evokovať rôznorodé vnímanie pohľadu na svet. Dokument používa stoické snímanie na zachytávanie detských činností, stáva sa ich observačným nástrojom bez nejakej obohacujúcej reciprocity s divákom. Nijak nevedie, strieda prostredie (resp. diferenciu výchovy detí na viacerých miestach), ale nedokáže v dostatočnej miere spojiť v záujem o hĺbavejšie ponorenie sa do tematiky. Pláva po povrchu a zároveň si vyberá tak obšírnu a náročnú látku.

Myslím že cílové publikum budou ženy, což asi napadne každého. Výborný psycholog Jeroným Klimeš říká, že chlap když přijde domu k zobrazované rodině , cítí to jako prudu, protože jediné co může dělat je začít žvatlat s dítětem. Také říká, že obličej dítěte je přitažlivě roztomilý do šesti let a společnost starších dětí vyhledávají už jen ti, které to baví jako vedoucí kroužků, učitelé apod. Řemeslně je dokument zvládnutý dobře i když trochu monotónní.

Hezký dokument, který primárně ukazuje na to, jaké jsou rozdíly v tom, jak vychováváme svoje děti. Jedno mongolské, jedno japonské, jedno namibijské a jedno americké. Každé je vychováváno jinak a různé způsoby vám přijdou podivné, ale překvapivě to nejsou jen ty z kultur, které jsou nám celkem vzdálené.

Jako nastávající otec to pro mě byl hezký zážitek, koukat na děti z různých částí světa a pozorovat různé přístupy rodičů k jejich "výchově". Obecně lze říci, že i když se to válí v bahně a lezou po něm mouchy, tak se mu nic nestane. Uměle vytvořené metropole na druhou stranu nabízí sterilní zážitky z nákupních center, kterým se současná rodičovská základna mnohdy snaží vyhnout. Na kterou stranu se kloníte? Jaký typ výchovy je Vám bližší? Byli byste ochotni přestěhovat se do lesa nebo naopak do města, abyste prožívali ten či onen počin zrození přírody? Film Vám neodpoví. Musíte si obrázek udělat sami. A to je to co od dokumentu očekáváte. Nestrannost, pouze prezentaci možností. Každopádně co se dokumentárního zpracování týče, vynikající. Ani jednou se nikdo nepodíval do kamery, štáb musel být schovaný někde za bukem, protože to působí, jako byste se na rodiče s dětmi dívali vlastníma očima a byli při tom neviditělní. Na druhou stranu takovéto pozorování může být po chvíli nudné a možná by neuškodilo zkrátit dokument o pár zdlouhavých pasáží. Suma sumárum lehký nadprůměr, který nenadchne ale ani neurazí. 60%