Metallica: 72 Seasons - Global Premiere (2023)

Určitě bylo fajn slyšet nové album v kině s kvalitním zvukem, ale přišlo mi to ušité horkou jehlou. Pár klipů byla slušná haluz. A muzikanti mezi klipy plácají obvyklé fráze jako ten riff je fakt tvrdej, bicí v téhle písní to skvěle rozjedou, tenhle song zní jak klasický heavy metal bla bla bla. Ale i tak jsou na albu zajímavé nápady a celkem jsem se bavil, i když starší borka co v kině seděla vedle mě na to měla jinej názor a v půlce na klid usnula.

Těžko hodnotit. Budu-li to brát jako filmový dokument tak odpad, jelikož na psychedelické klipy se nedalo dívat. Ovšem hudba v Dolby atmos zážitek z kina 100% umocňuje. Překvapily mě detailní záběry při trapných rozhoverech jak strašně zestárli, na všech dvd a blu-ray koncertech je mám mladší a tam aspoň nikdy nezestárnou. Dobře to vyjádřil blessthedezz. Podvod na fanoušky.

No není to tam. Musím se smířit s faktem, že časy prvních tří alb (RIP Cliff Burton), potažmo ještě pořád skvělého čtvrtého, se už nevrátí. Právě skladatelský vklad a živelnost Cliffa kapele strašně chybí a nikdy se jim tuhle absenci už nepodařilo nahradit. Takže celou svojí kariéru žijou jenom ze svých nejplodnějších začátků v 80.letech a z enormního globálního vlivu na mainstream díky tří skladbám na 'Černém albu'. Od půlky 90.let je vidět postupný pád, ne popularity, ale invence a schopnosti psát výrazné songy. A je to znát i na '72 seasons'. Jenom o pouhých tří skladbách můžu říct, že se aspoň trochu vymykají z té jednolité masy (nejlíp na tom je 'Lux Aeterna', takový sympatický návrat k jednoduchosti 'Kill 'Em All', staří lišáci dobře věděli, proč to nasadit jako první klip), jinak se to dost slévá a výrazný hudební motiv aby člověk hledal lupou. Co se týče obrazové složky, asi třetina klipů s ustálenou obrazovou stylizací byla fajn, a na cca třetinu, kde "vynikala"  primitivní černobílá osmibitová grafika, se skoro nedalo dívat. Ale jinak pro dědka jako já dobrý. Popil jsem pivko, obdivoval skvělou hlasovou kondici pohublého Jamese Hetfielda ...... a zavzpomínal na mladý časy, na dobu 'Master of Puppets' a 'Ride the Lightning', dvou nejlepších alb metalové historie. Dodnes mně nepřestává udivovat, že to nahráli v době, kdy teprve věkem přelezli dvacítku.

Po komerční stránce nejúspěšnější kapela z trashové „Big Four“, světu předhazuje svou nejnovější desku, prostřednictvím série videoklipů. Co skladba, to samostatný obrazový doprovod obohacený o nějaké to povídání, které popisuje genezi dané písně. Obraz výborný, prostorový zvuk fenomenální. Škoda, že album 72 Seasons nenabízí nápaditější songy. Alespoň mi to tak po prvním poslechu přišlo a ani prvotřídní formální stránka této „kino premiéry“, nedokázala zastřít fakt, že klukům místy trochu dochází dech. Teď ani nemyslím energii, ale spíš hudební nápady. Jednoznačně zde schází nějaký stěžejní, zapamatovatelný song. Maják uprostřed rozbouřených vod. Album stojí na riffech. Na opravdu velké spoustě riffů, které svou, místy až nečekanou agresivitou, evokují nejen rané začátky kapely, ale dají vzpomenout i na velikány typu Black Sabbath a Motörhead. Drtivá většina středně-tempých skladeb začíná táhlým intrem, po kterém následuje sada známých ingrediencí. Nosný riff, sloka, přechod do refrénu, sólo a představení zbrusu nového riffu. Klasika. Ve výsledku se tedy nový materiál od dvou předchozích studiových bratříčků příliš neliší, ale je zde určitě znát větší autenticita, zemitost a příklon ke kořenům. Bude to chtít dalších pár soustředěných poslechů v pohodlí domova. Celkově však převládá spokojenost. James Hetfield má až neuvěřitelně dobrou hlasovou formu, kytarové dvojspřeží sází do placu jeden riff za druhým, Robert Trujillo jistí spodek a Ulrich ... je prostě Ulrich. Tihle pánové už dávno nikomu nemusí nic dokazovat. Hudební složka za tři hvězdy, vizuální doprovod za pět.

Album od kterého jsem vůbec nic nečekal, nakonec mile překvapilo a slyšet ho ještě před vydáním v kině, bylo prostě něco. Skvělý rify, svižnost některý skladeb a celková dravost tomuhle albu jenom prospívá. Není rozhodně nejlepší na tom se shodneme všichni, ale své kouzlo má. Pro mě nejlepší skladba z celého alba je If Darkness Had A Son. Je mi jasný, že pro zaryté fanoušky tato deska bude nudná, ale jelikož je neposlouchám tak intenzivně, tak mě baví.  Celkově bych hodnotil 7/10.