Martin a Venuše (2012)

Já si to vlastně pustil jen kvůli Kristýnce, na kterou se člověk nemůže zlobit i přesto, že nemá co hrát. Všechno ostatní je tedy trapně odfláklé, scénáristicky od ničeho nikam, podivné postavy ještě s podivnějším chováním. Stivínová vyfiflená s alkem u huby, zaměstnanci Kohák a ten druhej němej, Matonoha jako příležitostný kamarád u pískoviště, Kraus zavírá ženský v ateliéru, kde má okénko k útěku, po němž obět skočí do prvního auta, které jede kolem, Budař ředitel galerky sexuálně napadne kamarádku, aby se s ní mohl za půl roku vybavovat před jejím manželem jako by se nechumelilo, Taclík utrápený muž jenž není evolučně vybaven vydržet mega kříčící děti, vysoce subjektivní snaha o humor a vším tím vás neustále provází Hrůzova romantická odrhovačka brr. Tohle je hodně jedovatej koktejl pro budoucí rodiče a se divte, že dnešní mladí nechtěj mít děti. 15%

No, asi jsme tu dvě hvězdy dal hlavně za Kristýnku Bokovic. Jinak slabota jedno klišé na druhé včetně těch trapně vypoitovaných scén totálního rozkladu doma. A ukázka oněch scénaristek (nejen tady) a jejich znalosti reality a života nějak tak obecně. Ale je to ještě veledílo oproti totálnímu paskvilu pod jménem Matka v trapu. Úplně stejné téma, zcela shodná schemata (ona pracuje v reklamní agentuře, on je malíř), tady je to naopak, stejný rozvrat domácnosti po jejím (tam Petra Hřebíčková) a stejně pitomoučkej chlápek. To mají filmy společné...jenže na tohle se dá ještě tak občas dívat. Na Matku v trapu ani v silném rauši. Tohle bylo alespoň první.

Proč máme neustále potřebu vytvářet trapno filmy o tom, že chlap je z Marsu a žena z Venuše. Chápu, že žensko-mužské stereotypy byly kdysi důležité, ale myslím, že žijeme v době, kdy už není potřeba. Dokáže se muž postarat měsíc o svoje děti. Samozřejmě že dokáže, vždyť jsou to jeho děti. Sledovat tenhle námět, že muž neví jak obstarat děti mi přijde směšný. Film je chvílemi vtipný, Taclík s Bokovou spolu taky fungují, ale bohužel jim to kazí velmi prvoplánový námět.

Existují filmy, u kterých člověk nemá slov. Jen to ale často je u emočně vyčerpávajícím zážitku, který zkrátka v člověku zůstane. Martin a Venuše ale představují tu druhou definici, kde nemám slov kvůli tomu, že jde opět o to samé dokola a vymyslet v tomto případě nějaké jiné zhodnocení prakticky nejde. Stejný mustr v jednom sledu, kdy všechno je takové, jak čekáte a dopadne to taky tak. Trochu mi to připadá, že existuje scenáristická kuchařka "českého filmu nového tisíciletí" a evidentně vždycky, když je potřeba (chápej jako snaha) vydělat peníze, sáhne se po osvědčeném receptu a uvaří se tohle. Je to něco jako smažák v restauraci - víte, že mají i něco jiného, ale když si dáte tohle, chutnat vám to bude, kuchař to uvařit docela umí a v tomhle případě se to ani nedá moc zkazit. Jakmile kuchař zkusí něco trochu jiného, rozpadne se mu to pod rukama, takže si stejně příště dáte zase nějaký ten smažák. PS: Jo, při psaní tohohle komentáře mám hlad. :D

V rámci sondy do českých filmových lahůdek posledních 20 let, jsem odtrpěl další kousek. Děsivý duch Mařenky Poledňákové zalehl Čechy a vymyl mozek celé jedné generace filmařů. Kdy už to skončí??? Tu Krustýnu B. už prosím do toho lomu neměli nechávat chodit nahou, polekalo mě to na delší dobu.