Mandolína kapitána Corelliho (2001)

U filmu Mandolína kapitána Corelliho musím říct, že s hlavní zápletkou absolutně nesouhlasím. Možná je to tím, že se trochu zajímám o historii, a právě proto mi některé věci přišly až směšné. Ze začátku film ještě docela fungoval a byl celkem dobrý, ale postupně mi to začalo připadat spíš jako taková fantasmagorie než realistický příběh z války. Neříkám, že to musí být historicky úplně realistický příběh. Ale když se film inspiruje skutečnou historií, očekávala bych alespoň určitou logiku a uvěřitelnost v tom, jak jsou postavy a jejich rozhodnutí napsané. Co se týče romantické linky, tam s filmem nesouhlasím úplně nejvíc. Hlavní hrdinka měla manžela, který ji miloval, odešel do války a nakonec se vrátil. A přesto ho vyměnila za někoho jiného? To mi prostě nedávalo smysl. Připadalo mi, jako by ho celou dobu tahala za nos, a to je pro mě něco, co je v příběhu těžké přijmout. Právě tahle část příběhu mi přišla dost neodpustitelná. Kdyby tvůrci udělali to, že by se s manželem rozešli nebo by bylo jasné, že jejich vztah skončil, a až potom by začala vztah s italským vojákem, dávalo by to podle mě mnohem větší smysl. Takhle mi to připadalo nelogické a celé to romantické drama na mě vůbec nepůsobilo věrohodně. Za mě tedy bohužel velké zklamání, hlavně kvůli tomu, jak je postavený vztah mezi hlavními postavami. Ten mi prostě nedával smysl a kvůli tomu jsem si film nedokázala pořádně užít.

Úžasné přírodní scenérie řeckého ostrova Kefalonia vytváří romantické kulisy pro milostný příběh kapitána Corelliho a Pelagie. Až pohlednicová nádhera a krásy přírody pak o to víc kontrastují s krutostí války. Příběh kombinuje milostnou linku s válečným dramatem. Ukazuje, jak válka zasahuje do života obyčejných lidí a ničí vztahy, které se teprve rodí. Nicolas Cage v roli kapitána Corelliho ztvárňuje sympatického, idealistického důstojníka s lidskou tváří, zatímco Penélope Cruz jako Pelagia představuje citlivou, ale silnou ženskou hrdinku. Vedlejší postavy pak dodávají příběhu hloubku i tragický rozměr. Corelliho hra na mandolínu byla procítěná a myslím, že jeho mandolína se stala symbolem naděje, humanity a schopnosti nacházet krásu a lásku i uprostřed chaosu války, kdy Corelli nakonec pochopil, že bez Pelagie žít nechce. Romantika přesně pro mě.

Kniha je skvělá až dokonalá, režisér a scénárista se museli hodně snažit vše pokrátit, proč si ale přidávají něco svého, panebože. Původní dílo je skvělé, film již ne, včetně nelogičností, špatně poskládané mozaiky, děsivého Cage, který neumí hrát  a je skoro nechutný strašák, no prostě. Toto se nepovedlo a zdaleka se nepovedlo zachytit emoce a lyričnost knihy, stejně jako druhé poselství o nesmyslnosti války. Prostě paskvil.

OBSAHUJE SPOILERY: Tak tady tvůrci filmu zničili snad vše, co zničit mohli. Kde vůbec začít... Louis de Bernières, autor knižní předlohy, se vyznačuje tím, jak komplexní jsou jeho příběhy, postavy a jejich motivy. To vše bylo ve filmu osekáno na klišé příběh o milostném trojúhelníku. Bernières trávil nesmírně dlouhou dobu studiem historie a všech souvislostí, aby děj zapadal do skutečných dějin, což se z neznámého důvodu autoři filmu rozhodli naprosto ignorovat a dělají si s příběhem, co chtějí, až z toho vznikl naprostý blábol. Nejvíc mě ale rozčilovala Penélope Cruz (Pelagia), která vůbec neumí hrát, a navíc úplně zničila hlavní hrdinku celého příběhu. Knižní Pelagia je velmi inteligentní. Když byla mladá, zemřela jí matka a ji tak vychovával pouze otec, doktor Jannis, který ji bral více jako syna a učil ji lékařské praxi a cizím jazykům. Sice má kvůli tomu pár nedostatků, co se týče běžných ženských povinností, ale za to z ní vyrostla důvtipná a chytrá žena. Oproti tomu se Penélope Cruz po celý film chová iracionálně, nebo prostě jen blbě čumí. Na kapitána je celou dobu protivná, on se tak rozhodne z jejich domu odejít, protože ho očividně nenávidí, načež se ona urazí, jak si mohl dovolit ji opustit. Není nutné zmiňovat, že nic podobného v knize vůbec není. A tohle je u každé postavy. Na knize se mi nejvíce líbilo, že nikdo není vyloženě dobrý, ani zlý, spíš jedná tak, jak ho situace donutí, což poukazuje na absurdnost války podobně jako Hellerova Hlava XXII. Kupříkladu německý kapitán Weber se během okupace spřátelí se spojenci, a když po italské kapitulaci dostane rozkaz je zastřelit, málem z toho zešílí. Uvědomuje si, že když to neudělá, dostane rozkaz někdo jiný a on jen zemře zbytečně, i tak chce po jeho veliteli, aby mu do složky zapsal, že vzdoruje. Tato dlouhá kapitola, kde rozebírá, co je morální, jen končí větou: "Velitel mu to nakonec do složky nezapsal, aby mu nepokazil kariérní růst". Ve filmu Weber celou dobu pohrdá Italy, které zajímá jen jídlo, zpěv, fotbal a prostitutky. Když pak dojde na popravu, vyzní to spíš tak, že je podrazák a vlastně byl celou dobu zlý. Obdobně Mandras, místní rybář a první snoubenec Pelagie, je ve filmu vykreslen jako někdo, kdo je morálně špatný, protože prostě je. V knize je jeho postava složitá, na začátku zjistíme, že je obětavý, má kuráž a pro Pelagii, svoji matku, ale i ostatní obyvatele vesnice by udělal cokoli. Doktor Jannis jím trochu pohrdá, protože není vzdělaný a naopak jde na všechno zhurta, ale jeho sňatku s Pelagií nebrání. Mandras si tento nedostatek uvědomuje, ví, že doktor je zcestovalý a to ho přiměje k narukování do armády. Chce poznat svět a bránit svoji vlast. Z války se však vrátí naprosto zničený a Pelagia pro něj pomalu ztratila svoje city, protože si myslela, že je mrtvý, když neodpovídal na její dopisy. Později se ukáže, že neumí číst ani psát. Na okupovaném ostrově si připadá zbytečně, a tak se přidá ke komunistickému odboji, kde ho propaganda přiměje otočit se zády ke svým známým a rodině. Ale opět není nic černobílé, nejprve se k němu komunisté chovají slušně, on se naučí číst a psát a dostává od nich peníze, zkrátka nestane se "zlým, protože ve skutečnosti takový byl vždycky". Kapitán Antonio Corelli je v knize popsán jako potrhlý, avšak citlivý a morální muž, který se sletem událostí dostal do války, i když ve skutečnosti by chtěl být muzikantem. Oproti tomu ve filmu působí bezcharakterně. Sice se Pelagii a doktorovi omlouvá za to, že je Itálie okupuje, ale celé to působí divně, protože vlastně nedělá nic jiného než to, že se neustále omlouvá, ale zároveň dokola opakuje, že to není kvůli jemu, ale jeho nadřízeným. Nepřiznává, že by na tom nesl vinu, protože on je přece ten "hodný", ale zároveň je ve filmu pořád vidět, jak pije alkohol a chodí s prostitutkami na pláž. Navíc ve filmu se několikrát setká s Mandrasem a vypadá to, že na něj žárlí, kdykoli ho vidí líbat se s Pelagií. Knižní kapitán je zásadový a takto by se nikdy nezachoval, je tam jasně řečeno, že o Pelagiině zasnoubení neví a ostatně dozví se to až v jeho sedmdesáti letech. Filmový doktor Jannis se s kapitánem baví o jeho vztahu s jeho dcerou a říká, že mu bylo všechno jasné, když ho viděl nechat mandolínu válet se na náměstí a běžet raději za Pelagií. Je to možná detail, ale opět se ukazuje, že postavy ve filmu jednají protichůdně. Mandolína je pro kapitána nesmírně důležitá ze sentimentálních i finančních důvodů a on by ji nikde nenechal jen tak se povalovat, naopak nesnáší, když s ní někdo nakládá nešetrně. Zároveň není hloupý, ví, že jeho vztah s Pelagií musí zůstat utajen, celou dobu se zabývá absurdností situace a doufá, že brzo válka skončí, aby si ji mohl vzít a cestovat s ní po světě. O vývoji války se z filmu nedovídáme vůbec nic, jen ke konci dojde k přestřelce mezi Němci a Italy a asi deset minut všechno vybuchuje, aniž by se děj kamkoli posunul. Na knize je nejzajímavější, že děj je podáván z pohledu několika lidí, jejichž příběhy se v různých místech a časech protínají. Celá první polovina líčí život na ostrově před okupací a průběh války mimo ostrov. Sledujeme mladého italského vojáka Carla, který vede filozofické debaty o tom, zda je morální, že je homosexuál. Válka jeho očima je líčena naturalisticky, až z toho mrazí. Detailně popisuje, jak jeho blízcí umírají v zákopech. Jeho nejbližší Francesco pomalu umíral několik hodin poté, co mu ustřelili kus mozku, zatímco mu nohy rozežírali červi. Jako jediný od kapitána Corelliho zažil skutečnou válku a jeho životní zkušenosti vysvětlují jeho chování na ostrově. Naštvala mě ještě řada dalších detailů, jako třeba stupidní dialogy mezi postavami, ale nyní se přesunu již ke konci příběhu, ze kterého film udělal plytký happy end: kapitán se po konci války vrátil, Pelagia mu vynadala, že na něj musela čekat, doktor byl rád, že má za zetě někoho chytřejšího, než byl Mandras, který asi přestal existovat, a všichni jsou šťastní až do smrti. Kniha je psaná takovým způsobem, že čtenář téměř v žádném okamžiku neví, jak se děj bude dále vyvíjet. To platí dvakrát tolik v závěru, kde sledujeme vývoj situace za řecké občanské války, během níž se Mandras pokusí Pelagii znásilnit, ona ho postřelí a on nakonec spáchá sebevraždu, nebo zemětřesení na ostrově, během něhož doktor Jannis zemře atd., vše založené na skutečných událostech. Během pouhých sta stránek se posuneme od roku 1945 až do devadesátých let, kdy Pelagiina adoptovaná dcera má již náctiletého syna, který se rozhodne začít učit hrát na mandolínu a Pelagia se tak až po padesáti letech znovu setkává s Corellim. Film jsem byla nucená pět minut před koncem vypnout, protože na tu slaďárnu se nedalo koukat. Za mě velké zklamání, ale uděluji jednu hvězdu za krásnou řeckou krajinu a scénu, kdy se italští vojáci koupou s prostitutkami u moře a zpívají italskou operní hudbu, zatímco je německý kapitán v uniformě pozoruje z pláže.

Řikejte si co chcete, ale tohle je pravděpodobně nejlepší film s Nicolasem Cagem. Dobrej námět, skvělé lokace, sexy Penelope Cruz a ve finále solidní přestřeka. Nechápu, co se pak zvrtlo v jeho kariéře, že přešel od hraní v takových peckách k hraní ve filmech podřadných kvalit. Hodnotím vysoko, protože normálně filmy s Cagem nevyhledávám a nesnáším ho, ale v tohle filmu mi nijak nevadil a role Italského vojenského nemehla, které bere okupaci řeckého ostrova jako jednu velkou párty, mu sedla na výbornou.